Založení Československé církve

(pokračování  článku Historické předpoklady pro obnovu pravoslaví v Čechách)

V minulém článku jsme zdokumentovali propravoslavně orientovaná hnutí existující na našem území na konci 19. a počátku 20. století. V tomto příspěvku se budeme věnovat vzniku Československé církve, která měla pro vznik pravoslavné církve v Československu zásadní význam.

Po ukončení první světové války a vzniku Československé republiky vládne v českém národě revoluční nálada. Euforie z nově nabyté svobody se odráží též v otázkách duchovních. Projevy nespokojenosti římskokatolických kněží se správou církve vyplouvají na povrch posíleny národním sebeuvědoměním. Volně navazujíc na program Katolické moderny je v roce 1918 obnovena Jednota katolického duchovenstva, která o rok později formuluje svůj program. V něm si vytyčuje za cíl obnovu kladného vztahu věřících k římsko-katolické církvi.

Prostředky k dosažení tohoto cíle mají být restrukturalizace vzdělávání kněží, katechetická práce, demokratizace církve (biskupové jsou voleni, nikoliv dosazování), zapojení národních prvků jako je národní jazyk a zdobrovolnění celibátu. Pohled na poslední bod je rozdílný u české části Jednoty, která byla pro zdobrovolnění a moravské části, která byla pro jeho zachování.

Snahou reformního proudu tedy nebyla separace od římskokatolické církve, ale právě naopak. Všechny reformy se měly dít s vědomím papeže a měly vést k obnově zájmu o církev. 1. a 4. července roku 1919 proběhlo jednání mezi delegací Jednoty a papežem, který navrhované reformy odmítl.

Část duchovních hodnotila jednání pozitivně. Byl navázán dialog a možnost další komunikace, která by v budoucnu nakonec mohla vést k ústupkům Říma a tím i k prosazení reforem. Většina duchovenstva však byla s výsledky jednání nespokojena.

Reakcí na neúspěch vyjednávání bylo zavádění reforem „via facti“ (česká bohoslužba, ženatí kněží). Duchovní se spoléhali, že po jejich masovém rozšíření nezbude Vatikánu jiná možnost než nový stav akceptovat. Tato „cesta činu“ však neměla u katolického duchovenstva příliš velký úspěch. Dne 15. září 1919 vznikla uvnitř Jednoty kat. duchovenstva radikální skupina s názvem Klub reformních kněží Jednoty československého duchovenstva, jejímž předsedou byl zvolen ThDr. Karel Farský [1].

Karel Farský

Karel Farský

K. Farský, B. Zahradník-Brodský a jejich nejbližší spolupracovníci již v této chvíli směřují k vystoupení z římsko-katolické církve a k založení církve národní. K tomu došlo 8. ledna 1920 založením Církve československé.

„Velká část členů Klubu pravděpodobně možnost konstituování nové církve vnímala jako krajní alternativu, spíše jako nátlakový prostředek, ne reálnou perspektivu, příliš s ní nepočítala … Jestliže se přece jen podařilo schisma prosadit, bylo tomu tak zejména proto, že u mnohých rozhodovala existenční nejistota, vědomí, že ženatý kněz nemůže zůstat v římsko-katolické církvi. Nová církev jim nabízela možnost pokračovat v pastorační práci.“[2]

Směřování Československé církve

Uspěchané založení nové církve se nejsilněji projevilo v absenci teologického a správního podkladu, na kterém by se měli její členové pohybovat, což v pozdějších letech zavdalo podnět k názorovému rozštěpení uvnitř Československé církve.

Koncept teologicko-dogmatického směřování církve můžeme generalizovat následujícím způsobem:

Od založení bylo zřejmé, že půjde o křesťanskou národní církev, která bude reflektovat naši kulturu, odkaz Cyrila, jeho bratra Metoděje a mistra Jana Husa.

B. Zahradník-brodský

B. Zahradník-brodský

Těžiště budoucího vývoje bylo v odpovědi na otázku, zda setrvat na teologicko-dogmatickém základu již existující církve (tento názor zastával B. Zahradník-Brodský, J. Žídek, později i M. Pavlík), nebo se pokusit vytvořit vlastní systém křesťanské věrouky, což bylo stanovisko K. Farského. S tím souvisel i model hierarchického systému církve, tj. zda půjde o presbyteriální systém mající svěcení od církve s neporušenou apoštolskou posloupností či episkopální formu podobnou církvím protestantským.

V prvních letech existence Československé církve převládl směr usilující o přimknutí se k již existující křesťanské církvi, která má národní charakter, tj. jednotlivé národní církve jsou organizovány jako nezávislé buňky.

„Jednalo se tedy o to, od které církve si vyžádáme posvěcení biskupů. Naše slovanské cítění vedlo nás k bratrské církvi srbské. Bylo to naše svobodné rozhodnutí. Mohli jsme stejně jednati s některou jinou církví systému biskupského např.  s církví anglikánskou.“ [3]

K. Bauer ve své knize „Myšlenkové proudy v československé církvi“ uvádí, že myšlenka propravoslavné orientace Československé církve pochází od evangelického kněze J.K. Kopala-Stěhovského. Ten 12. srpna 1920 sestavil pojednání, ve kterém rozebírá možnosti orientace nové národní církve. Dochází v něm k přesvědčení, že pokud se má jednat o národní církev, musí budoucí orientace reflektovat moravskou misii Cyrila a Metoděje. Z tohoto pohledu je potom jedinou přijatelnou orientací orientace pravoslavná.[4]

První kontakty se Srbskou pravoslavnou církví

První kontakty se Srbskou pravoslavnou církví probíhají v Praze již v prvním čtvrtletí roku 1920. Jsou zde řešeny možnosti spojení a podmínky, za jakých je Československá církev ochotna se Srbskou pravoslavnou církví spolupracovat.

Moravská část Církve československé se sešla počátkem září roku 1920 v Přerově, kde se delegáti obcí vyjadřovali k výše uvedenému tématu. Za zmínku stojí postoj M. Pavlíka a Hrdličky, kteří velmi důrazně požadovali, aby nové církvi zůstala možnost vlastního náboženského vývoje.

Téhož měsíce bylo ústředním výborem Církve československé se sídlem v Praze (dále jen ÚVCČS) předáno vladyku Dositeji memorandum s žádostí o spolupráci Československé církve s církví srbskou a seznam podmínek, za jakých je Československá církev ochotna dále jednat. Samotný průběh jednání ÚVCČS byl velmi vášnivý. Delegáti byli rozděleni do dvou táborů. Jedni, kolem Zahradníka-Brodského, kteří byli pro úplné „splynutí s církví srbskou a přijetí všech jejich dogmat [5]“ a druzí okolo K. Farského, jejichž cílem byla spolupráce obou církví.

Moravští delegáti, jmenovitě M. Pavlík a R. Stejskal prosadili, že jedním z bodů memoranda bude podmínka svobody svědomí a volného náboženského vývoje.

Další pokračování připravujeme.


[1] ThDr. Karel Farský, narozen 26. 7. 1880 ve Škodějově u Vysokého nad Jizerou. V letech 1892-1900 studoval na gymnáziu v Praze, 1900-1904 studium na české teologické fakultě univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze. Dne 29. 6. 1904 vysvěcen v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, dále pak kaplanem v Ostrově u Karlových Varů. V letech 1906-1910 adjunktantem na české teolog. fakultě v Praze. 4. 12. 1909 získává titul doktor teologie. V letech 1910-1919 vyučoval náboženství na středních školách v Praze a v Plzni. Roku 1919 je jedním ze zakladatelů a předsedou Reformního klubu katolického duchovenstva. Je též zakládajícím členem Československé církve a autorem provolání „Národu československému“ z roku 1920. Roku 1921 zvolen biskupem západočeské diecéze Církve československé a od roku 1924 patriarchou Československé církve. Zemřel 12. 6. 1927 v Praze. V roce 1920 je spoluiniciátor navázání kontaktů se Srbskou pravoslavnou církví, v pozdějších letech (1921-1924) zastánce tzv. radikálního směru, stojícího v opozici k pravoslavné orientaci Československé církve. Spolu s F. Kalousem je autorem „Československého katechismu“, který svým obsahem stojí mimo hlavní křesťanské myšlenky. KADEŘÁVEK, V. – TRTÍK, Z.: Život a víra ThDr. Karla Farského. Praha 1982; ThDr. Karel Farský. In: Za pravdou. Olomouc 1927, roč. VII., č. 24., s. 122; MAREK, P.: Pravoslavní v Československu v letech 1918-1953. Olomouc 2008, s.49.

[2] MAREK, P.: České schisma. Olomouc-Rosice 2000, s. 68.

[3] HÁŇAVKA, K.: Kterou cestou půjde církve československá?. Brno 1924, s. 17.

[4] KOPAL-STĚHOVSKÝ, L.K.: Co vede ČSL. církev ku křesťanskému východu?. Olomouc 1921.

[5] POLEŠOVSKÝ, A.: Jak došlo ke sporům v církvi československé. In: Za pravdou. Olomouc 1922, roč. II., č. 48., s. 298.

Historie, Nové příspěvky

Obrázek Církev Československá – její vznik a směřování