MANŽELSTVÍ – IX. kapitola – John Meyendorff

IX. NÁSLEDNÁ MANŽELSTVÍ

Jak jsme již několikrát zmínili, Církev považuje v celé své kanonické a liturgické tradici druhé manželství za neslučitelné s křesťanskými hodnotami a toleruje ho pouze z milosrdenství k lidské slabosti (1Kor 7,9). Můžeme na ně pohlížet, jako na druhou šanci ke vstupu do opravdového manželství v Kristu, kterou muž či žena dostávají po té, co se první spojení ukázalo jako omyl (neboť ani církevní požehnání nedokáže magicky opravit lidskou chybu!). Příklady svatých – např. sv. Tamara, královna Gruzie – kteří vstoupili do druhého manželství nám ukazují, že tato norma, podle které je „skutečné“ pouze první manželství, by neměla být chápána soudním, zákonným způsobem.

Přesto však 4. pravidlo Bazila Velikého (†379) stanovuje, že ti, kteří vstupují po rozchodu, či ovdovění do druhého manželství, musí vykonat pokání, tedy zdržet se po jeden až dva roky přijímání. Třetí manželství pak znamená pokání tři, čtyři, nebo dokonce pět let. „Taková manželství“ píše sv. Bazil, „nepovažujeme ani za manželství, ale za polygamii, či spíše za cizoložství, které vyžaduje trvalé pokání. (tamtéž).

Jelikož byla manželství –v čase sv. Bazila– uzavírána skrze eucharistii, znamenal pro manželský pár zákaz přijímání, nutnost uzavřít sňatek (druhý, či třetí) pouze jako světskou dohodu. Teprve po letech pokání byly tyto páry přijaty mezi „věrné“ a bylo jim dovoleno účastnit se přijímání. Jejich manželství pak bylo uznáno za křesťanské manželství.

Dodržování pravidel popsaných sv. Bazilem bylo vyžadováno až do devátého století. Svatý Teodor Studita (759-826) a kánony připisované sv. Nicephoru, Konstantinopolskému patriarchovi (806-815) jsou toho důkazem. „Ti, kteří vstupují do druhého manželství, nejsou korunováni a přijímání nejčistšího Tajemnstí je jim odepřeno po dva roky; ti, kteří vstupují do třetího manželství, jsou exkomunikování na pět let“ (Nekeforus, kánon 2.). Pozornost si ani tak nezasluhuje přísnost těchto pravidel, – exkomunikace byla v rané Církvi používána mnohem častěji, než je tomu dnes – jako spíše starost Církve o udržení absolutní jedinečnosti křesťanského manželství.

Teprve po oddělení obřadu sňatku od liturgie, mohla být Církev shovívavější v přístupu ke korunování druhého a třetího sňatku. Pravidlo týkající se zákazu přijímání však bylo nadále dodržováno. V kanonických odpovědích sepsaných Nicetasem, metropolitou Herakleie (13. st.) čteme: „Jsme-li přísní, nemohou být ti, kteří uzavírají druhý sňatek korunováni, avšak zvyky velké církve (tj. Konstantinopolské církve) nesetrvávají v této přísnosti: tolerují položení manželských korun na hlavy páru…Nicméně se musí rok, či dva zdržet přijímání svatých Tajin.“

V současných bohoslužebných knihách se „postup obřadu druhého sňatku“ nápadně odlišuje od průběhu sňatku prvního. Není ničím více než rozšířením zásnubního obřadu. Nezačíná aklamací „Blahoslaveno budiž Království…“ (jež spojuje sňatek s eucharistií), ale běžným „Blahoslaven Bůh náš…,“ po němž následuje čtení modliteb „Králi nebeský…“ atd. Velká ektenie je zkrácena na několik jednoduchých proseb, čteny jsou pouze poslední dvě krátké modlitby zásnubního obřadu. Dlouhá „modlitba prstenů“ je nahrazena kajícnou prosbou žádající o „odpuštění přestupků, očištění“ a „prominutí.“ Vzpomínanými biblickými osobnostmi nejsou svaté páry Starého zákona, ale nevěstka Rachaba (Joz 2,1-24; Žid18,10-14 a Jak 2,25) kajícný celný (Lk 18,10-14) a spravedlivý hříšník (Lk 23,40-43): všichni tři obdrželi od Boha odpuštění díky své víře a pokání. Druhá modlitba hovoří o ženichovi a nevěstě, kteří přijali „pouto druhého manželství,“ protože „nejsou schopni nést žár a tíhu dne a žhavé touhy těla.“ Bez procesí do středu chrámu, bez nového počátku, začíná korunování třetí a nejkratší modlitbou normálního postupu.

Pořádek obřadu „druhého manželství“ je tak nápadně odlišný a záměrně kajícný, že je v některých případech těžké přijatelně vysvětlit, jak svatebnímu páru, tak přítomným jeho použití při tak radostné události. Pravoslavné komentáře obřadu doporučují, aby byl používán, pouze pokud do druhého manželství vstupuje, jak ženich, tak nevěsta. Toto vyčlenění je těžké teologicky odůvodnit, protože, jak jsme viděli, tak kanonická tradice Církve nepovažuje manželství, ve kterém byl jeden z páru již sezdán, za plně „normální.“

Myslíme si, že by mělo být na knězi, aby stanovil použití některých modliteb při uzavírání konkrétních sňatků. Mohl by například zvážit, zda je správné použít postup obřadu „druhého manželství“ či zaměnit modlitby, které považuje pro daný pár za zjevně nevhodné, modlitbami z normálního obřadu korunování. V žádném případě by však neměl ignorovat normy křesťanského manželství, které jsou jedinečné, a nezbytný rozdíl mezi prvním manželstvím a ostatními formami následných manželství.
Druhá šance (či ústupek světským přáním člověka), druhé manželství je povoleno uzavírat, pouze pokud je zachovávána norma věčné jednoty ve jménu Krista a podle zákonů budoucího Božího království.

Skutečnost, že Církev někdy vkládá obřad korunování do pořadu bohoslužby druhého manželství, znamená, že i zde je možné realizovat ideál a to bez ohledu na formální nesrovnalosti. Je to právě tento pozitivní ideál, který oproti abstraktnímu a právnímu pojmu nezrušitelnosti, konzistentně propagují, jak kánony, tak liturgie. Tato pastorační „ikonomie“ („hospodaření“ Církve) jde prakticky tak daleko, že umožňuje třetí a formálně zakazuje čtvrtý sňatek. V kánonech sv. Bazila a sv. Nicephora není o čtvrtém manželství zmínka ani jako o možnosti. Známý případ císaře Lva VI., Moudrého (886-912), který vyvolal dlouhé debaty a dokonce schisma, skončil zveřejněním Tomosu jednoty (920), který zakazoval čtvrté manželství a třetí povoloval pouze do dovršení čtyřiceti let.

Je zřejmé, že neexistuje žádná teologická odůvodnění, proč je počet následných manželství omezen na tři: množství je pouze disciplinární a je dáno „ikonomií,“ která neznamená – jak si často myslíme – otevřené dveře pro nesčetné kompromisy. Ve skutečnosti je zde pozitivní křesťanská ukázněnost. Setkáváme se se světskými potřebami „starého člověka,“ dokonce je můžeme respektovat, jako menší zlo; avšak samotná spása člověka vyžaduje, aby se naučil překonávat, již zde v Církvi, vše, co nepatří do Království Božího.

Duchovní čtení, Nové příspěvky

Obrázek MANŽELSTVÍ – IX. kapitola – John Meyendorff