MANŽELSTVÍ – VII. kapitola – John Meyendorff

VII. KORUNOVÁNÍ

Za zpěvu 128 žalmu vstupují ženich a nevěsta, vedeni knězem,  slavnostním průvodem do středu chrámu. Každý verš žalmu je doplněn refrénem: „Sláva tobě, Bože náš, sláva tobě.“

Blahoslaven každý, kdož se bojí Hospodina a chodí po cestách jeho.

Z práce rukou svých živiti se budeš.

Blahoslaven budeš a dobře se ti povede.

Manželka tvá jako réva plodná, pnoucí se po bocích domu tvého.

Dítky tvé jako výhonky olivové vyrostlé kolem stolu tvého.

Hle, takové bude míti požehnání muž, bojící se Hospodina.

Hospodin vám žehnej ze Sionu!

Nechť vidíš dobré věci Jeruzaléma, po všechny dny svého života!

Nechť uzříš syny svých synů!

Pokoj nad Izraelem!

Tento žalm byl používán již v Jeruzalémě při liturgii v starozákonním chrámu. Patřil do „stupňových hymnů“ zpívaných, při vstupování levitů během svátků do svatyně. Vyjadřoval radost rodinného života, prosperitu a pokoj, který byl člověku dán jako nejvyšší forma Božího požehnání.

Používá-li žalmy novozákonní Církev, získávají tyto žalmy též nový význam: „Sion“ je „Chrámem Kristova těla“ (J 2,2), „Jeruzalém“ je věčné město „sestupující z nebe od Boha“ (Zj 21,10), „Izrael“ je nový lid Boží, shromážděný v Církvi Hospodinově. Průvod předcházející korunování znamená vstup do Království Kristova: manželská smlouva uzavřená během zásnub, bude proměněna ve věčný vztah, lidská láska získá identifikací s Kristovou láskou k jeho Církvi zcela nový rozměr. Bohoslužba korunování začíná aklamací kněze: „Blahoslaveno budiž království Otce i Syna i Svatého Ducha.“

Slovanská edice Euchologia (bohoslužebného pořádku) vyžaduje, aby se kněz ihned po příchodu doprostřed chrámu zeptal ženicha a nevěsty:

Chceš-li…, z dobré vůle, bez přinucení a z pevného rozhodnutí pojati za manželku (manžela) tuto (tohoto) …, kterou (kterého) zde před tebou vidíš?

Nezaslíbil(a) jsi se jiné nevěstě (jinému muži)?

Tato otázka nepatří do původního pravoslavného obřadu korunování a není ani zmíněna v řeckém Euchologiu. Je však součástí známého Trebniku Kijevského metropolity Petra Moghila (sedmnácté století). Kyjev byl v té době součástí Polského království a tyto otázky byly přímo inspirovány latinským obřadem sňatku, ve kterém byl „souhlas“ svatebního páru považován za esenciální „součást sňatku“, jehož vykonavateli byli sami ženich s nevěstou. Tento vzájemný „souhlas“ byl vyžadován polským právem k tomu, aby mohlo být manželství uznáno za právoplatně uzavřené. Jak jsme již viděli, pravoslavný význam korunování spočívá v integraci svatebního páru do samotného tajemství Kristovy lásky k jeho Církvi: jejich „souhlas“ je nepochybně vyžadován, není však obsahem tajiny. Otázky, které klade kněz ženichovi a nevěstě a jejich kladné odpovědi je třeba chápat jako užitečný způsob zdůraznění osobní angažovanosti a aktivní účastni na službě tajiny, vhodnější by však bylo jejich zodpovídání během zásnub, spolu s výměnou prstenů, nežli během zahájení samotného obřadu korunování.

Obřad korunování, původně slavený v rámci eucharistické liturgie, se sestává z pěti hlavních částí:

  1. Modlitby
  2. Vkládání korun
  3. Čtení z Písma
  4. Modlitba Páně a společný pohár
  5. Trojí obcházení, někdy označované jako „Izajášův tanec“

Všechny páry, které mají v úmyslu se nechat oddat, by si měli předem pečlivě celou bohoslužbu projít, a to nejen kvůli nácviku, ale především kvůli vědomé účasti při modlitbách. Následující stručné poznámky ke každému z pěti bodů, nejsou úplným vysvětlením bohoslužby, ale spíše základním průvodcem:

1

Vzhledem k všeobecné neznalosti Bible a Starého zákona zvláště je často kladena otázka: proč jsou v modlitbách při bohoslužbě korunování tak často zmiňovány historické osobnosti Starého zákona? Odpověď spočívá v samotném manželství, které je znamením věrnosti; všechny biblické osobnosti a události vyjmenované v modlitbách potvrzují v prvé řadě pravdu, že má-li člověk víru v Boha, tak Bůh, navzdory všem historickým proměnám a lidským hříchům, zachovává věrnost svému lidu. Genealogie Krista zmíněná v Matoušově evangeliu (1,1-16) jdoucí k Abrahamovi, či u sv. Lukáše (3:23-38) sahající zpět až k Adamovi, svědčí o skutečnosti, že řetěz generací „směřuje k cíli:“ k příchodu Krista, Mesiáše; v rámci Božího plánu byla lidská plodnost prostředkem k přivedení člověka nazpět k Bohu. Proto nebylo v biblických dějinách manželství determinováno pouze sociologickou či fyziologickou potřebou, ale směřovalo k okamžiku, kdy Bůh „z kořene Jesse podle těla vypěstil vždycky Pannu a z ní se vtělil a narodil pro spásu pokolení lidského“ (první modlitba obřadu korunování).Sám Bůh se stal člověkem: to je smysl dějin Izraele a důvod, proč Bůh požehnal Abrahamovi a Sáře, Izákovi a Rebece, Jákobovi a Ráchel, Josefovi a Aseneth, Zachariášovi a Alžbětě, Jáchimovi a Anně.

První dlouhá modlitba obřadu korunování žádá Boha, aby ženicha a nevěstu umístil do společnosti těchto svatých páru, předků Krista, a aby jim udělil stejná požehnání. V tomto smyslu již bylo Boží království, bez jakéhokoliv historického důsledku, samozřejmě zjeveno, všechny děti křesťanských párů jsou povolány stát se „součástí Krista“ účastníky na jeho Těle. Každý z nich je, svým jedinečným způsobem, povolán okusit Boží přítomnost a odhalit Boha světu. Tímto způsobem Bůh i nadále jedná skrze tvořivou plodnost člověka; „Chrám Jeho těla“ je stále budován, rození dětí je účastí na Tajemství Krista.

Jak jsme mohli vidět, rození dětí není – skrze požehnaný stav manželského života – jediným smyslem křesťanského manželství. Proto je obsahem druhé modlitby žádost, o požehnání samotnému páru. Modlitba je sestavena jako ektenie: „Požehnej jim…Zachovej je…Vzpomínej je,“ vyzívající celé společenství, aby se připojilo v těchto prosbách ke knězi. Jelikož se téma modlitby přesouvá z plození dětí k osobní zbožnosti, jež také zasluhuje Boží pomoc, jsou společně se starozákonními páry v modlitbě zmiňovány i Bohem zaštítění jedinci – Noe, Jonáš, tři děti Babylonské, Enoch, Šém, Eliáš. Závěrem jsou zmíněni křesťanští svatí, jako: Sv. Helena „která nalezla převzácný kříž,“ a čtyřicet mučedníků ze Sebasty, kterým dle tradice Bůh seslal koruny nebeské. Výběr těchto svatých poukazuje ke Kříži, coby cestě ke královskému majestátu, k centru tajemství a spasení, tedy k centru tajemství manželství. Tím se dostáváme přímo ke korunování, jež je dalším bodem bohoslužby.

2

Můžeme se setkat s tvrzením, že používání korun při svatební bohoslužbě je především přežitkem pohanských rituálů – jednoduchým vyjádřením radosti. Ve skutečnosti je však symbolika svatebních korun čistě biblická. Tertullian, křesťanský spisovatel druhého století, explicitně odmítá myšlenku používání korun pohany. Od doby, kdy se obřad sňatku teprve vyvinul, začala Církev používat koruny k vyjádření myšlenek Písma.

Koruna, tradiční znamení vítězství v atletických soutěžích, je v Novém zákoně znamením vítězství nad smrtí: „Běžte tak,“ říká sv. Pavel, “abyste získali cenu. Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný“ (1Kor 9,24-25). V tomto smyslu nahlíží sv. Jan Zlatoústý na svatební koruny, jako na „symbol vítězství“ nad nekontrolovanou sexualitou (Homilie 9 na 1 Tim.), která přináší porušenost a smrt. V Novém zákoně je koruna božskou a věčnou odměnou pro spravedlivé: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti…“ (2. Tm 4, 7-8). „Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.“ (1Pt 5,4)

Koruna vítězství a nesmrtelnosti náleží v první řadě ukřižovanému a z mrtvých vstalému Pánu Ježíši Kristu. Proto Církev používá při obřadu sňatku jako prokimen verš z dvacátého prvního žalmu:

„Vyšels mu vstříc štědrým požehnáním, na hlavu mu kladeš koruny z ryzího zlata.“

Tento žalm je oslavou krále a královny. Křesťané tento text obvykle četli ve spojení s Ježíšem, mesiášským Králem a Církví, jako jeho nevěstou. Používán byl jako prokimen při liturgii svátku Nanebevstoupení Páně spolu s dalším veršem. (Pozvedni se, Hospodine ve své moci! Budeme zpívat a pět žalmy o tvé bohatýrské síle. Ž 21,13)

Stejná myšlenka je patrná z požehnání, jež udílí kněz ženichovi a nevěstě: „Hospodine, Bože náš, slávou a ctí je korunuj.“ Tato slova jsou též citací osmého žalmu: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností“ (Ž 8,6) Celý osmý žalm je hymnem důstojnosti člověka, vládce nad stvořením. Sám Ježíš z něj citoval, když na sebe při vstupu do Jeruzaléma vzal důstojnost mesiášského krále: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?“ (Mt 21,16 citující Ž8,3)

Kristovo vítězství nad smrtí je nejlépe vidět na „mučednících“ (martyros je řecké slovo pro „svědka“): nad nimi nemá smrt žádnou moc, mučedníci již obdrželi své koruny: „Buď věrný,“ čteme v knize Zjevení, „až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.“ (Zj 2,10). Ve starobylém křesťanském umění, například na mozaikách v Římě a Ravenně, jsou mučedníci zobrazováni s korunami, jenž jim udělil Kristus, jako znamení vítězství nad smrtí. To je důvod, proč svatební modlitby tak často zmiňují mučedníky – čtyřicet mučedníků ze Sebasty a svatého mučedníka Procopia – a proč sbor během procesí zpívá „Svatí mučedníci, jenž slavně zápasivše, byli jste korunováni. Proste Boha o smilování nad dušemi našimi.“

Zmínky o mučednících a identifikace korun se symbolem mučednictví samozřejmě neznamená žádné morbidní vzývání „utrpení,“ jako základního kamene křesťanského manželství. Ženichovi a nevěstě je slibováno štěstí a prosperita, nikoliv utrpení. Avšak skrze koruny, jež jsou položeny na jejich hlavy, jim jsou připomínány podmínky, základní perspektiva, která činí manželství manželstvím křesťanským. Těmito podmínkami jsou přijetí Kristova evangelia, nesení jeho kříže, abychom měli účast na jeho vítězství a vstup do jeho Království, abychom se podíleli na věčném životě. Vzájemná láska muže a ženy je promítnuta do věku budoucího, je spolu s mučedníky a svatými korunována samotným Kristem, stává se věčným poutem mezi tajemstvím Krista a tajemstvím Církve.

3

Čtení z Písma obsahuje dva nejzjevnější novozákonní texty týkající se k manželství: list Efezkým 5:20-33, pojednávající o vztahu Krista a Církve a Janovo evangelium 2, 1-12 hovořící o účasti Krista na svatbě v Káni Galilejské.

Důležitým místem v textu svatého Pavla týkající se jednoty Krista a Církve, jeho Těla, je možné spatřit na modelu – absolutním modelu – vztahu mezi mužem a ženou a dokonce i v příběhu o stvoření muže a ženy. Manželství neslouží jako příklad pro pochopení vztahu mezi Kristem a Církví, právě naopak je tento vztah deklarován jako část křesťanské zkušenosti, kterou má manželství odrážet. Jak jsme již mohli vidět, je manželství, co by tajina, uvedením a transpozicí vztahu mezi mužem a ženou do již darovaného Království Božího, ve kterém jsou Kristus s Církví jedním tělem.

Příběh o svatbě v Káni Galilejské se často používal k potírání puritánských, pseudo-monastických sekt a směrů, které považovaly manželství za nečisté a jako jediný přijatelný ideál křesťanství doporučovaly život v celibátu. Takovéto vysvětlení je zcela legitimní: jestliže sám Ježíš a jeho Matka přijali pozvání na svatební hostinu, je manželství zajisté bezúhonné. Obřad korunování končí zvoláním: „Kristu, pravý Bůh náš, jenž svou účastí v Káni Galilejské ctihodnost manželství ukázal…nechť smiluje se nad námi a spasí nás…

Zmíněný text má však další kladný význam. Jako všechny historické příběhy spojené s Janovým evangeliem má dvojí význam. Zatímco vypráví skutečná fakta z Kristova života, ukazuje též k duchovní, tajinné dimenzi, důležité pro lidskou spásu. Podobné dvojí významy můžeme objevit v příbězích, jako je rozhovor Krista se samařskou ženou o „živé vodě“ (Jn 4 – narážka na křest), nebo rozmluva o „chlebu života“ (Jn 6 – narážka na Eucharistii). Stejným způsobem odkazuje proměnění vody ve víno v Káně k proměně starého v nové, průchodu ze smrti do života. Konec obřadu korunování tak ukazuje možnost proměny přirozeného řádu věcí v radostnou oslavu Boží přítomnosti mezi lidmi.

4

Postup bohoslužby, jenž spolu se čtením Písma obsahuje „vroucí ektenii,“ modlitbu Páně a účast na společném poháru nám zřetelně ukazuje, že svatební obřad byl koncipován stejně jako Eucharistická liturgie. V současné řecké bohoslužebné praxi je tento eucharistický kontext navíc zdůrazněn během účasti ženicha a nevěsty na společném poháru, zpěvem koinonikon (hymnu k přijímání): „Kalich spasení vezmu a jméno Hospodinovo vzývati budu“ (Ž 116,13). Obřad sňatku dává poznat, že jeho součástí byla i účast svatebního páru na svatém přijímání, což současná řecká praxe potvrzuje.

I přesto, že je dnes společný pohár, bohužel, přijímán jako náhrada za svaté přijímání, tak již má svoji vlastní liturgickou a zvykovou historii – symbolizuje společenství života, úděl a zodpovědnost.

5

Po účasti na společném poháru spojí kněz ruce ženichovi a nevěstě a vede je třikrát v kruhu procesím kolem ambonu. Je zřejmé, že stejně jako v případě prstenů je kruh symbolem věčnosti, zdůrazňuje manželství jako trvalý svazek.

Význam procesí vyjadřuje zpěv tří troparů:

Izaiáši plesej! Hle, Panna počala a porodila Syna Emmanuele, Boha i člověka. „Východ[1]“ jest jméno jeho, velebíme ho, Pannu blahoslavíme.

Svatí mučedníci, jenž slavně zápasivše, byli jste korunováni. Proste Boha o smilování nad dušemi našimi.

Sláva tobě, Kriste, Bože, apoštolů chloubo, radosti mučedníků, kteří hlásali jednobytnou Trojici.

Tropary shrnují celý biblický obsah křesťanského manželství, jenž je nazýváno „svědectvím“ (martyria) přicházejícího Království Božího, jež začalo narozením Syna Božího z Panny. Plesání zmíněné v troparu je ve většině překladů nepřesným vyjádřením tohoto hymnu. Lepším překladem slov: „Plesej (řecky – chorevey) Izaiáši,“ by bylo: „ Tanči v kruhu Izaiáši.“ Hymnus ve skutečnosti začíná výzvou k rituálu khorodia, dobře známému, jak starozákonním židům (David tančil před Archou úmluvy 2Sam 6:14), tak starověkým Řekům; na trojí obcházení ambonu svatebním párem vedeným knězem, může být pohlíženo, jako na správnou a uctivou formu „liturgického tance.“

V dřívějších dobách nosili ženich s nevěstou koruny ještě osm dní po uzavření sňatku. Dnes se koruny spolu s příslušnými krátkými modlitbami a nabádáním, snímají na konci obřadu: „Přijmi koruny jejich v Království svém neposkvrněny,“ pronáší kněz. „ Zachovej je bez úhony a úkladů zlého, až na věky věků.“ Zde leží konečný a pravý smysl manželství, co by tajiny: Bez ohledu na potíže, trápení a rozpolcenost lidského života zde na zemi, jsou koruny umístěné na hlavy dvou lidských bytostí zachovány v Království Božím. Je na nich, zda tento předpoklad společného života v Kristu bude opravdu rozhodujícím faktorem jejich vzájemných vztazích a v osobním a společenském životě, nebo zda budou raději žít jeden pro druhého, ovlivněni nevykoupenými, porušenými dočasnými prvky, které ovládají padlý svět.

[1] „Východ“ je jméno Mesiáše v řecké (LXX) verzi Bible (viz Jer. 23,5), která je často používána v liturgické hymnografii, zvláště o Vánocích, kdy je Kristus nazýván „Východem z výsosti.“

Duchovní čtení, Nové příspěvky

Obrázek MANŽELSTVÍ – VII. kapitola – John Meyendorff