MANŽELSTVÍ – XI. kapitola – John Meyendorff

„SMÍŠENÁ“ MANŽELSTVÍ

V pravoslavné církvi je jednota víry jednou z formálních podmínek nutných pro uzavření manželského svazku. Sněmy v Laodicei (kánon 10. a 31.), v Kartágu (kánon 21.), stejně jako čtvrtý a šestý všeobecný sněm (14. pravidlo Chalcedonského sněmu a 72. Quinisextu) zapovídají sňatky mezi pravoslavným a nepravoslavným člověkem, a stanovují, aby takováto manželství uzavřená před světskými autoritami, byla rozloučena.

Tento problém však není pouze formální. Dotýká se totiž samotné podstaty křesťanského manželství. Je samozřejmě možné, aby členové různých církví byli přáteli, sdíleli stejné zájmy, pocítili osobní blízkost a dokonce se „zamilovali.“ Otázkou však zůstává, zda mohou být všechny tyto sympatie proměněny v realitu Božího Království, i v případě, kdy pár nemá společnou víru. Je možné, aby se, bez společné účasti na Kristově eucharistickém Těle a Krvi, stali „jedním tělem?“ Může takovýto pár sdílet tajinu manželství – tajemství „jež se týká Krista a Církve“ – bez společné účasti na Božské liturgii?

Toto nejsou otázky „formálního“ charakteru, ale základní otázky, na které musí odpovědět všichni, kdo předpokládají uzavření „smíšeného“ manželství. Jednoduchým řešením může být konfesní relativismus – „mezi církvemi není velký rozdíl“ – či odstranění eucharistie z centra křesťanského života. Druhý způsob je bohužel čividný ze současné praxe užívání stejného pořádku korunování, jak pravoslavných, tak „smíšených“ párů. Možnost vzniku této praxe byla, jak jsme si ukázali, dána postupnou desakralizací sňatku, končící oddělením obřadu od eucharistie. V dobách prvotní církve byly důvody zakazující smíšená manželství všeobecně známé, každý věděl, že se takovýto pár nemůže společně účastnit eucharistie, během které bylo manželství požehnáno. Současná protestantská praxe povzbuzování mezikonfesních „styků,“ a částečné uznání těchto kroků římskokatolickou církví, způsobuje v otázce sňatků ještě větší zmatek. Osobní a celkový závazek, daný v eucharistii Kristově viditelné Církvi, je ve skrze tuto praxi nahrazen vágní a relativistickou religiozitou, ve které hrají tajiny pouze vedlejší roli.[1]

Odmítáním mezikonfesních „styků,“ Pravoslavná církev jednotu křesťanů nezavrhuje. Naopak, brání skutečnou a plnou jednotu a odmítá její jakékoliv náhražky. Podobně i v manželství si Církev přeje plné sjednocení páru v Kristu. Z tohoto důvodu považuje Církev za plně tajinný a opravdu křesťanský pouze ten sňatek, ve kterém jsou spojeny dvě bytosti v úplné jednotě víry, a který je zpečetěn eucharistií.

V minulosti byla „smíšená“ manželství často uzavírána navzdory výše zmíněných kanonickým zákazům. Takováto manželství představují, v naší pluralitní společnosti, kde pravoslaví je pouze malou menšinou, velké procento všech uzavřených sňatků, a to jak v chrámech, tak bohužel i mimo pravoslaví. Víme, že některá vedou k utvoření šťastných rodin, a že by bylo nemoudré a utopistické, je všechny od manželství zrazovat. Ve skutečnosti se může stát, že se některá z těchto manželství stanou mnohem odolnější a šťastnější, než ta, uzavřená nominálními pravoslavnými křesťany, kteří nikdy neslyšeli o křesťanském manželství, a kteří nikdy osobně a zodpovědně nepřevzali jakýkoliv křesťanský závazek.

Toto vše je nepochybně pravda, nicméně Evangelium nás nepovolává pouze k částečné pravdě, či k lidskému „štěstí.“ Kristus říká: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Bez usilování o dokonalost není žádné křesťanství. Náboženská lhostejnost, či přijímání křesťanství jako okrajové součásti bytí, vylučuje možnost vyslyšení Kristova povolání k dokonalosti. Církev se s takovou lhostejností a relativismem nemůže nikdy smířit.

Mělo by být například zřejmé, že pravoslavný kněz nemůže požehnat sňatku mezi pravoslavným a nepravoslavným křesťanem. Bylo by samozřejmě nevhodné vzývat jméno Ježíše Krista při obřadu, kde snoubenci nevyznávají Krista, jako svého Pána. Takovéto vzývání by ve skutečnosti bylo neuctivé, jak k Pánovi, tak k snoubencům a k jejich přesvědčení (či nedostatku přesvědčení). Požehnání, které dává pravoslavná církev budoucímu sňatku, kde je jeden z partnerů nepravoslavný pokřtěný křesťan, v sobě obsahuje přesvědčení sv. Pavla, že: „nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem“ (1Kor 7,14), ačkoliv s největší pravděpodobností tento text hovoří o manželství, kde se jeden z manželů obrátil na víru v jeho průběhu, nežli o sňatku, kde si člen Církve bere partnera, který součástí Církve není. V těchto případech Církev věří, že nakonec dojde k nastolení náboženské jednoty a sjednocení obou partnerů v pravoslaví.

Nařízení přijatá některými pravoslavnými eparchiemi, vyžadující po partnerech smíšeného manželství podpis závazku výchovy a křtu budoucích dětí, se zdají – minimálně autorovi – poněkud diskutabilní a to z pohledu principu i účinnosti. Právní formality tohoto postupu příliš nekorespondují se samotnou ideou křesťanské svobody a zodpovědnosti. Přesvědčení pravoslavného partnera je buď natolik silné, že dětem vštípí správné náboženské směřování (a přivede tak celou rodinu do Církve), nebo není a pak svou snahu stejně vzdá. K manželstvím uzavíraným mimo pravoslavnou církev bychom měli zaujmout pevné stanovisko. Žehnat sňatkům mimo církev, je očividnou zradou tajinné blahodati, obdržené ve křtu a je v rozporu s členstvím v církvi.

Mnohé problémy související se smíšenými sňatky by se v očích všech – jak pravoslavných, tak nepravoslavných – vyjasnily, kdybychom obnovili starobylou praxi a včlenili obřad sňatku do eucharistické liturgie. Tento krok by znamenal zavést pro smíšené sňatky rozdílný, extra eucharistický obřad (stejně tak i pro druhá a tření manželství). Skutečná nemožnost požehnat smíšeným sňatkům během liturgie je dostatečně výmluvná, aby ukázala: za prvé – povahu plně tajinného církevního manželství, za druhé – pastorální toleranci, kterou Církev ukazuje, když musí žehnat smíšeným manželstvím, a za třetí – jasné přání Církve, aby jednoho dne došla smíšená manželství naplnění v jednotě víry a společné účasti na eucharistii.

[1] 0n the Orthodox (very negative) view on „intercommunion“ between  separated Christians, see St. Vladimir´s Theological  Quarterly“ vol. 27. 1983. No.4.

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek MANŽELSTVÍ – XI. kapitola – John Meyendorff