MANŽELSTVÍ – XIII. kapitola – John Meyendorff

RODINA A PLÁNOVANÉ RODIČOVSTVÍ

V předvečer své smrti, připomíná Kristus při poslední večeři s učedníky radost zrození: „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk“ (J 16, 21). Všichni rodiče vědí, že „soužení,“ které je po příchodu dítěte úplně zapomenuto, není pouze fyzickou bolestí matky, ale též lidskou úzkostí, obavou, kterou všichni muži a ženy před narozením dítěte cítí. Vše však zmizí ve chvíli, kdy do rodiny přibude nové malé stvoření, bezbranné, úplně celé „vaše,“ zoufale potřebující lásku a pozornost.

Zde nacházíme Ježíšův vztah k dětem: „Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18, 2-3). Může snad plně pochopit toto varování Pána – pravděpodobně nejpoučnější z celého evangelia – člověk, který se dobrovolně o děti ochuzuje?

Porod a výchova dětí je ve skutečnosti velkou radostí a Božím požehnáním. Nemůže existovat žádné křesťanské manželství bez netrpělivého a bezprostředního přání obou rodičů mít podíl na této radosti. Manželství, ve kterém nejsou děti vítány, je založeno na defektní, egoistické a tělesné podobě lásky. Člověk skrze dávání života druhým, imituje Boží tvůrčí akt, pokud odmítá tak činit, nejen že odmítá svého Stvořitele, ale deformuje i své vlastní lidství, neboť bez „obrazu a podoby Boží,“ tj. bez vědomého, či nevědomého přání být pravým napodobitelem života dávajícího Otce všech, není žádné lidství. Pro starověké Židy bylo manželství pouze prostředkem k rozmnožování, zatímco pro křesťany je cílem samo manželství – spojení dvou bytostí v lásce, odrážející jednotu mezi Kristem a Církví. Toto je jeden z podstatných rozdílů mezi křesťanskou a židovskou starozákonní koncepcí manželství. Sv. Jan Zlatoústý definuje ve 20. homilii na list Efezským manželství jako „jednotu“ a „tajemství“ a jen příležitostně zmiňuje rození dětí. (viz. A Select Library of the Nicene and Post Nicene Fathers, vol. XIII, Grand Rapids, Mich.,1956, pp. 143-152; viz. Appendix II).

Myšlení a praxe moderního západního křesťanství jsou v této otázce naprosto zmatené; média – komentující a často nesprávně interpretující papežské encykliky, jež zakazují římským katolíkům umělou kontrolu početí – přispívají k možnému objasnění jen velmi málo.

Myšlení západních křesťanů bylo v otázkách vztahujících se k sexu a manželství do nedávna zcela výhradně ovlivněno učením sv. Augustina (†430). Sv. Augustin považoval sex a sexuální pud za cestu, skrze kterou se přenáší Adamova vina „prvotního hříchu“ na jeho potomstvo. Manželství bylo proto samo o sobě hříšné do té míry, do jaké se v něm předpokládal sex a jediným ospravedlněním bylo „rození dětí.“  Je-li tedy početí uměle bráněno, je sexuální styk – dokonce i v zákonném manželství – ve své podstatě hříšný.

Pravoslavná církev – stejně jako Římskokatolická církev – uznává svatost sv. Augustina, nicméně jeho učení není v pravoslaví bráno tak absolutně, jako tomu je na západě. I když je někdy v literatuře východního monasticismu sex ztotožňován s hříchem, hlavní církevní tradice zůstává neochvějně na rozhodnutí sněmu v Gangře (viz příloha III), jež radikálně odmítá názor odsuzující manželství. I když je sexuální pud – ve své zvrácené a „padlé“ podobě – často spojován s hříchem, není jedinou cestou, kterou se hříšnost šíří lidskými generacemi. Manželství samotné je tajinou; tj. ve vztahu muž – žena, bylo vykoupeno Kristovým křížem, proměněno blahodatí Ducha Svatého a láskou transformováno ve věčné pouto.

Rovná-li se sex hříchu a může-li vinnu zmírnit samotné početí, není manželství ani rozmnožování ničím jiným, než ubohou náhražkou jediného pravého křesťanského ideálu – celibátu. Pokud přijmeme Augustinům pohled na sex a manželství, pak toto manželství nemá sám o sobě žádný pozitivní křesťanský význam a manželský styk, který brání početí je samozřejmě hříšný. Přestože se současná papežská encyklika Humanae vitae zakazující umělou antikoncepci, nezakládá na učení Augustina, ale zdůrazňuje pozitivní zájem o lidský život, přesto  římskokatolickému myšlení dominují dávné představy hříšnosti sexu, které nepřímo brání současnému vedení ve změně postoje ke kontrole porodnosti. Jak mohu popírat to, co bylo tolik let běžně vyučováno? Pravoslavná církev, se nikdy k této otázce sama oficiálně nevyjadřovala. Neznamená to však, že k otázkám antikoncepce a plánování rodiny jsou pravoslavní křesťané lhostejní, či že se jejich závazku tyto praktické dopady netýkají. Jak jsme již ukázali, křesťanský svazek implikuje víru, že

  • rození dětí je přirozená svatá a nezbytná součást křesťanského manželství,
  • dávání života je božské (Bohu-podobné) privilegium člověka, který nemá žádné práva ho odmítat, pokud chce zachovat „obraz a podobu Boží,“ jenž mu byla dána při stvoření.

Papežská encyklika Humanae vitae stojí na obou těchto stanoviscích a  neměla by být zavrhována jen proto, že ji vydal papež.

Otázka plánování rodiny má však i jiné aspekty, které jsou dnes přijímané a diskutované. Například: má-li být život, jež rodiče dávají svému potomku plně lidským životem, nemůže zahrnovat pouze fyzickou existenci, ale i rodičovskou péči, vzdělávání a slušný život. Pokud rodiče plodí děti, musí být připraveni dostát všem těmto odpovědnostem. Existují samozřejmě ekonomické, sociální, psychologické situace, kdy nemohou být garantovány žádné záruky. Někdy je téměř jisté, že nově narozené dítě bude hladovět a psychicky strádat.

V těchto případech bylo vždy užíváno různých forem rodičovského plánování starých, jak samo lidstvo. Absolutní zdrženlivost je radikální možností kontroly porodnosti. Je však slučitelná se skutečným manželským životem? Není snad sama zdrženlivost omezením Bohem propůjčené moci dávání a udržování života? Jak Nový zákon, tak tradice Církve uznávají zdrženlivost jako přijatelný způsob rodinného plánování. Současné římskokatolické učení zdrženlivost též doporučuje, nicméně zakazuje „umělé“ prostředky, jako jsou „pilulky.“ Existuje však skutečný rozdíl mezi prostředky, které nazýváme „umělými“ a těmi, které považujeme za „přirozené?“ Je zdrženlivost opravdu „přirozená?“ Není snad jakákoliv kontrola lidských funkcí „umělá?“ Měli by snad být proto odsouzeny jako hříšné? A nakonec závažná teologická otázka: je cokoliv „přirozeného“ nezbytně „dobré?“ Vždyť dokonce sv. Pavel poukazuje, že zdrženlivost může vést k „trápení.“ Není věda schopna poskytnout lidštější podporu porodnosti její kontrolou, tak, jak se tomu děje u potravin, ubytování, či zdraví?

Jednoduché odsouzení antikoncepce nedokáže na tyto otázky uspokojivě odpovědět. I když některé místní církevní autority vydaly prohlášení shodná s papežem, pravoslavná církev jako celek, nikdy antikoncepci neodsoudila. Církev nikdy neposkytovala morální vedení formou vydávání normativních prohlášení, nárokujících si univerzální platnost v případě otázek, jež jsou záležitostí svědomí. Existují druhy antikoncepce, které budou přijatelné a pro některé páry dokonce nevyhnutelné, zatímco jiní se jim budou raději vyhýbat. Tento případ se týká zejména „pilulek.“

Otázky kontroly početí a její přijatelné formy může být vyřešena pouze na úrovni konkrétních křesťanských párů. Správná rozhodnutí mohou učinit pouze, pokud přijmou s maximální vážností svůj křesťanský závazek, pokud budou věřit v Boží prozřetelnost, nebudou příliš soustředěni na materiální zabezpečení („Neukládejte si poklady na zemi..“ Mt6, 19), pokud si uvědomí, že děti jsou velikou radostí a darem Božím, pokud jejich láska nebude sobecká a egoistická, pokud si budou pamatovat, že láska redukovaná na sexuální potěšení není skutečnou láskou.  V bohaté americké společnosti není prakticky důvod, aby se v prvních dvou letech manželství bránilo početí. Nicméně, rozhovor s dobrým zpovědníkem, může při prvních krocích manželského života velmi pomoci.

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek MANŽELSTVÍ – XIII. kapitola – John Meyendorff