Osudy monastýru Panagia Soumela na pozadí dějin pontských Řeků

v severovýchodní Anatolii

Pohled na monastýr Panagia Soumela

Pohled na monastýr Panagia Soumela

Pontští Řekové patří v Řecku, ale i v početné diaspoře v USA, Austrálii, Rusku či Gruzii, k významné skupině obyvatelstva čerpající svou hrdost z bohaté minulosti, krásné kultury a silné religiozity. Řekům vysídleným roku 1923 z Malé Asie se do dnešních dnů podařilo udržet si svoji tradiční kulturu, která má díky anatolským vlivům specifický charakter, z jehož projevů zmiňme například zvláštní jazykový dialekt (kvůli jehož odlišnosti se Ponťané po příchodu do Řecka museli naučit moderní řečtině), lyru Kemče, pontský buben či jedny z nejstarších tanců na světě (Sara, Pyrchikos atd).

Řekové se začali usazovat v Pontu1 (řec. Πόντος = moře, dnes severovýchodní oblast Turecka při Černém moři) již od 8. stol. př. Kr. a tato kolonizace nalezla patrně svůj literární odraz v mytologickém vyprávění o Iásonově cestě s argonauty za kolchidským zlatým rounem.2 Nejmocnějšího vlastního starověkého státního útvaru se místní obyvatelé dočkali v podobě Pontského království (281–63 př. Kr.) založeného králem Mithridatem I. a posléze ovládnutého římskou říší. Křesťanství se na jihu černomořského pobřeží rozšířilo velmi záhy, o čemž dodnes svědčí dochované starobylé chrámy (například Hagia Sofia v Trapezuntu s bohatou freskovou výzdobou) a monastýry (nejstarší sv. Jana Předchůdce pochází již z roku 270). Podstatnou roli sehrálo při rozvoji křesťanství v lokalitě především sousedství Kappadokie, odkud pocházely přední osobnosti rané církve. Kupříkladu sv. Basil Veliký založil roku 358 právě v pontské Annesii (dnes Sonusa/Uluköy) monastýr a sepsal zde pravidla, jež se stala základem východního monasticismu.

Pontské území původně patřilo do oblasti Kappadokie jako tzv. „Kappadokie při Pontu“ (tedy Kappadokie při moři), postupně se ale vžilo kratší pojmenování „Pontos“. Rozmachu dosáhl Pontos již v rámci Byzantské říše, nicméně po dobytí Konstantinopole vojáky IV. křížové výpravy v roce 1204 se transformoval v samostatné Trapezuntské císařství spravované dynastií Komnénovců, které přečkalo i definitivní pád Byzance a zaniklo až roku 1461 (hlavním městem císařství byl černomořský přístav Trapezunt). Přestože pod nově nastolenou nadvládou Osmanské říše čelili pontští Řekové silné islamizaci, drtivá většina z nich zůstala věrná křesťanství. Právě náboženství se stalo v čase pronásledování jednotícím prvkem řeckého obyvatelstva, a proto nepřekvapí, že s Pontem jsou spojena jména mnoha významných světců – jen namátkou připomeňme Aquilu (manžela Priscilly), Evagria z Pontu, Theodora z Tyru, Řehoře Thaumaturga, Jana Sučavského, Helenu ze Sinope, Jiřího z Dramy či Sofii z Kleisury. V neposlední řadě je třeba zmínit i trapezuntského rodáka Atanáše Athoského, zakladatele Velké Lávry na Athosu (963).

Duchovním centrem pontských Řeků po staletí býval (a symbolicky zůstává) monastýr Panagia Soumela3 ležící 50 km jižně od města Trapezunt ve výšce 1 200 m v pohoří Melá. Monastýr je zasazen v úchvatné přírodní scenérii na prudkém úbočí jednoho z horských masivů čnícím nad údolím Altındere a patří spolu s dalšími dvěma nedalekými monastýry sv. Jana Předchůdce (Vazelon) a sv. Jiří k nejstarším na světě.4

Interiér monastýru Panagia Soumela

Interiér monastýru Panagia Soumela

Vstup do monastýru se nachází nad hranicí lesa a vede k němu úbočím úzké schodiště. Ústředním objektem komplexu je skalní chrám s překrásnými byzantskými freskami z 2. poloviny 14. stol. Nad hlavami návštěvníků se doslova vznášejí nejrůznější duchovní motivy – vyobrazení Pantokratora, Bohorodičky Oranty, Bohorodičky na trůně, Anastasis, Kristův vjezd do Jeruzaléma, Snímání z kříže, přičemž nechybí ani zástupy světců, vzkříšení sv. Lazara či sv. Jonáš ve velrybě. Z areálu monastýru dále zmiňme několik kaplí (nejpozoruhodnější je vyzdobena freskami z 18. stol), knihovnu, kuchyni, obydlí monachů (dříve se 72 celami), dům pro hosty a v neposlední řadě rovněž svatý pramen. Zvláštní pozornost zasluhuje dlouhý akvadukt zásobující areál vodou.

Ikona Panagia Soumela

Ikona Panagia Soumela

Nejcennějším klenotem monastýru Panagia Soumela bývala stejnojmenná divotvorná ikona Bohorodičky napsaná dle tradice apoštolem Lukášem. Ikona je kryta masivní stříbrnou rizou (se zlacením) zdobenou po stranách postavami Davida, Mojžíše, Izajáše a Arona. S výjimkou slabých obrysů kontur očí Bohorodičky, je bohužel dnes již vlastní malba velmi stěží patrná. Evangelista údajně nosil ikonu Bohorodičky na cestách stále u sebe a po jeho smrti ji přenesl mistrův žák Ananias na konci 1. století z Théb (dnes Thivy) do chrámu zasvěceného Bohorodičce v Athénách. Zde se jí dostalo pojmenování „Panagia Athiniotissa“.

Na počátku 80. let 3. stol. se třiatřicetiletému athénskému knězi Basilovi měla zjevit při sloužení liturgie Bohorodička a vyzvat jej, aby se svým synovcem diákonem Sotirichem přijali postřih na monachy a uctili divotvornou ikonu. Muži po postřižení přijali jména Barnabáš a Sofroniáš. Když se posléze začali s vděčností modlit před divotvornou ikonou, zaplnil najednou chrám zpěv andělů a Bohorodička oběma sdělila, že mají ikonu z Athén přenést do bezpečí pontských hor Melá a následovat na cestě její vedení. Nato andělé vynesli ikonu z chrámu oknem a monaši se vydali na cestu.

Po mnohaletém vyčerpávajícím putování přes Athos, Latmos, Papikon a Efes, zakončeném plavbou Černým mořem, dorazili muži do trapezuntského přístavu a pokračovali dále do vnitrozemí, kde vystoupili do pohoří Melá. Když jednoho dne ráno vstali, uviděli velké hejno vlaštovek, které opakovaně létalo ven a dovnitř jeskyně ležící pod vrcholem skály. Vyšplhali okamžitě vzhůru a ve velké jeskyni nalezli zářící Evangelistovu ikonu Bohorodičky umístěnou na skalní římse.

Ihned pochopili, že právě na tomto místě se mají usadit a v modlitbách pečovat o ikonu. Přestože byli bez prostředků, potravin i vody, nenechala je prý jejich ochránkyně bez pomoci. Nejprve dala vytrysknout ze skály nad jeskyní uzdravujícímu prameni vody (dodnes zachovanému), posléze se zjevila ve snu igumenovi blízkého monastýru sv. Jana Předchůdce (Vazelon) a nařídila mu poslat strádajícím monachům osla naloženého zásobou potravin. Pomoci se oběma mužům nakonec dostalo po sedmnácti dnech hladovění. O několik měsíců později tentýž igumen poslal rodícímu se společenství ku pomoci tři své monachy.

Ikona zakladatelů monastýru Panagia Soumela

Ikona zakladatelů monastýru Panagia Soumela

Roku 386 pak založili Barnabáš se Sofroniášem na tomtéž místě monastýr Panagia Soumela, s jehož budováním významně pomohli monaši vazelonského monastýru. Když zakladatelé monastýru roku 412 zemřeli, proudily již za divotvornou ikonou davy poutníků.5 Počet monachů rychle stoupal, monastýr se stavebně rozšiřoval, jeho pověst rostla a brzy se stal duchovním centrem pontského regionu.

V následujících staletích byl objekt opakovaně ničen a obnovován – například v 6. století jej nechal svým slavným vojevůdcem Flaviem Belisariem zrekonstruovat byzantský císař Justinián. Roku 664 monastýr obnovil sv. Kryštof z Trapezuntu, původem negramotný rolník s šesti prsty na pravé ruce. Sv. Kryštofovi se dle tradice zjevila při práci na poli Bohorodička, která mu přikázala navštívit trapezuntského biskupa a požádat jej o svěcení a svolení k rekonstrukci monastýru. Obého na její přímluvu dosáhl, nalezl v horách ukrytou divotvornou ikonu i ruiny opuštěného obydlí. Rychle se pustil do budování. Bohorodička jej při tom nadále štědře doprovázela svojí pomocí, což se projevilo například tím, že když otevřel při sloužení své první večerní bohoslužby evangelium, uměl znenadání číst, později začal disponovat schopností předpovídat události a nahlížet do lidských životů atd.

Dnešní podoba monastýru odráží především stavební úpravy provedené ve 13. stol. Největšího rozmachu a věhlasu se objekt dočkal za časů Trapezuntského císařství, jelikož panovníci jej hojně podporovali státními dotacemi, udělovali mu četná privilegia a stávali se jeho patrony. Kupříkladu Alexios II. Megas Komnénos (1297-1330) podnikl do monastýru děkovnou pouť za záchranu svého života a Alexios III. Megas Komnénos (1349-1390) se nechal v monastýru roku 1349 korunovat císařem. Monastýr byl rovněž důležitým prvkem státní správy.

Po dobytí Trapezuntského císařství Turky roku 1461 zůstal monastýr pod ochranou sultána Mehmeda II. a došlo k obnově jeho privilegií. Na počátku 16. století se Selim I. pokusil objekt zničit, nicméně těsně před udělením definitivního rozkazu upadl kvůli náhlé křeči z koně a začal se bolestí zmítat na zemi s pěnou u úst. Přítomný vezír vysvětlil panovníkovi nehodu jako zásah Bohorodičky a nedoporučil sultánovi provést plánovanou demolici. Selim I. Panagii Soumelu nakonec ušetřil a ta zůstala na další staletí ochránkyní pontského křesťanství.

Přestože Pontos si i pod osmanskou správou zachoval jistou autonomii, trpělo řecké obyvatelstvo silným útlakem. Školy byly zavírány, došlo k omezování užívání řeckého jazyka a postupné islamizaci. Perzekuce zesílila zejména v 17. století, avšak Řekové těmto tendencím houževnatě vzdorovali a začali intenzivněji usilovat o hlubší národní uvědomění. Od roku 1682 hostil po několik desetiletí monastýr Panagia Soumela tzv. trapezuntské vyšší učení6, které se stalo základním kamenem národní emancipace pontských Řeků. V 18. století vážně poničili mnohé fresky v monastýru Turci, ale vandalismu se dopouštěli později bohužel i někteří řečtí turisté.

Bohatá výmalba hlavní kaple monstýru Panagia Soumela

Bohatá výmalba hlavního chrámu monstýru Panagia Soumela

Během řecké války za nezávislost na Osmanské říši ve 20. letech 19. stol. došlo v Trapezuntu ke genocidě řeckého obyvatelstva. Po rusko-turecké válce skončené roku 1878 odešla část pontských Řeků na východ do oblasti Karsu spadajícího pod ruskou správu. Útlak ze strany osmanského státu sílil, což na počátku 20. století přimělo řecké obyvatelstvo k založení tajné organizace usilující o nezávislost Pontu. Osvobozenecké hnutí silně podporovala církev v čele s trapezunstkým metropolitou Chrysanthosem Filippidesem. Panagia Soumela spolu s dalšími monastýry i v tomto nelehkém období neúnavně pečovala o duchovní život řeckých Ponťanů, neboť zřizovala a udržovala školy i v nejodlehlejších lokalitách, financovala učitele, vysílala kněze a v neposlední řadě rozvíjela rozsáhlou filantropickou činnost (distribuce potravin či šatstva). Jen díky monastýrům se křesťanství na jižním pobřeží Černého moře udrželo až do 20. století. Jestliže na přelomu 15. a 16. století tvořili řecky hovořící křesťané až 90 % obyvatelstva vnitrozemských oblastí v okolí monastýrů, na počátku 20. stol. se stále ještě jednalo o přibližně 75 % tamního obyvatelstva.

Naděje na vlastní pontský stát zesílila v průběhu první světové války, kdy Trapezunt v roce 1916 obsadila ruská armáda. Monastýr Panagia Soumela tehdy bohužel nezůstal uchráněn válečných běsů. Ani konec první světové války bohužel nepřinesl definitivní mír, neboť řecká armáda se pokusila po kapitulaci Osmanské říše získat na její úkor nová území v Anatolii. Řecká ofenziva však ztroskotala, stejně jako ozbrojené povstání pontských Řeků, a 1,5 až 2 miliony řeckých obyvatel Anatolie se musely následně na základě řecko-turecké smlouvy o vzájemné výměně obyvatelstva po takřka třech tisíciletích vystěhovat (nejčastěji odešli do severního Řecka, Athén, Gruzie, Arménie nebo za oceán).7

Všeobecnou nepřízeň turecké státní správy vůči křesťanským Řekům v některých případech alespoň částečně vyvažovala nečekaná pomoc konkrétních tureckých kryptokřesťanů, jak ostatně v roce 1997 vylíčil očitý pamětník událostí, 101–letý Spiro Yakoustides: „Můj strýček Christos byl stavitelem a učil mě svému řemeslu. Když jsem dospíval, vzal mě do monastýru Panagia Soumela. Někteří Turci žijící v blízkém okolí byli tajnými křesťany a chránili monastýr. Na vlastní oči jsem viděl deset nebo patnáct z nich u svatého přijímání. Kdyby jich nebylo, byli bychom povražděni. Například mnoho tajných křesťanů působilo u policie. Během svatého týdne hlídali chrámy a nedovolovali do nich vstoupit žádným Turkům, jestliže některý z nich chtěl narušit obřady.“          

Neblahé události spojené s výměnou obyvatelstva se bohužel nevyhnuly ani monastýru Panagia Soumela, neboť v srpnu 1923 museli monaši objekt opustit. Jelikož jim bylo zakázáno cokoli si s sebou odnést, zakopali před odchodem v přední části malého chrámu sv. Barbory, vzdáleného přibližně kilometr od monastýru, divotvornou ikonu Bohorodičky, ostatky sv. Barnabáše, Sofroniáše a Kryštofa, pergamenový evangeliář psaný sv. Kryštofem a bohatě vyřezávaný kříž s relikvií sv. Kříže věnovaný císařem Manuelem I. Megas Komnénem (1238-1263). Zkázu monastýru dokonal požár roku 1929.

Při oslavě svátku Zesnutí Bohorodičky roku 1931 v řecké osadě Mega Spelion na Peloponésu slíbil řecký premiér Eleftherios Venezelos věřícím, že se zasadí o navrácení ikony Panagie Soumely do Řecka. Po dohodě s tureckým premiérem Ismetem Inönü byl ještě téhož roku vyslán do Pontu bývalý monach soumelského monastýru Ambrosius, jenž za asistence tureckých vojáků vyzdvihl ukryté cennosti (lokace svatých ostatků zakladatelů je dodnes neznáma). Po návratu do Řecka o předměty pečovalo dvacet let athénské Benákiho muzeum.

Roku 1950 započal Dr. Philon Ktenides v Kastanii v řecké Makedonie v pustých horách Vermio připomínajících Melu s výstavbou chrámu a monastýru pro definitivní uložení ikony Panagie Soumely (monastýr dodnes bohužel není trvale obsazen monachy). O rok později došlo k přenesení ikony a od té doby se na toto místo každoročně na svátek Zesnutí Bohorodičky 15. srpna sjíždějí z celého světa poutníci z řad pontských Řeků, kteří hojně šíří její slávu i v zámoří. Dnes se kopie ikony nacházejí například v australském Melbourne, v Greenvillu v Jižní Karolíně (USA) či Bostonu (USA).

Odchodem monachů se však osudy monastýru Panagia Soumela neuzavřely, neboť je místem, kde se minulost s přítomností ostře protínají. V poslední době totiž turecká vláda částečně přehodnotila svůj dosavadní přezíravý postoj ke křesťanským památkám na svém území a díky tomu se větší péče dostalo i monastýru. Začala postupná rekonstrukce objektu a poničené stavby se pozvolna mění ve  vyhledávanou destinaci. Jen škoda, že duchovní rozměr místa poněkud padl za oběť masovému turismu.

Ekumenický patriarcha Konstantinopole Bartoloměj při liturgii v monastýru Panagia Soumela v roce 2010

Ekumenický patriarcha Konstantinopole Bartoloměj při liturgii v monastýru Panagia Soumela v roce 2010

V roce 2010 dokonce turecké úřady povolily po 87 letech na tomto místě sloužit liturgii, což se stalo manifestací tradic a hluboké religiozity pontských Řeků. Obřad vedl konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj a bohoslužby se zúčastnilo 500 pontských Řeků z celého světa, kteří museli nejprve získat zvláštní povolení. Jeho všesvatost Bartoloměj na místě symbolicky konstatoval, že „Dnes byly osušeny slzy Bohorodičky!“ Na akci dohlíželo několik set policistů, jelikož se očekávaly útoky ze strany tureckých muslimských a nacionalistických organizací. Ostatně dva dny před liturgií explodovaly před tureckým konzulátem v Soluni tři zápalné lahve, turecký tisk kritizoval vládu za nemístnou vstřícnost vůči křesťanům a Tureckem se šířily fámy o ničení muslimských hřbitovů v severním Řecku.

Bohužel teprve až v současnosti díky znovuzrození monastýru proniká jeho historický, kulturní a duchovní význam do povědomí širší světové veřejnosti. Je spodivem, kolik tureckých obyvatel Pontu rovněž až dnes objevuje plnost historie svého regionu a zjišťuje, že jejich kraj byl ještě před relativně krátkým časem hojně osídlen řeckými křesťany. Nezbývá než si přát, aby pozitivně zahájený proces pokračoval a budoucnost monastýru Panagia Soumela se stala příležitostí k vzájemnému porozumění mezi národy i konfesemi.

POZNÁMKY:

1 V řecké mytologii byl Pontos (syn Gáie) bohem klidného Středozemního moře. Oblast Černého moře označovali řečtí kolonizátoři nejprve jako „Moře nehostinné“, posléze v souvislosti s probíhající kolonizací jako „Moře pohostinné“ (Πόντος Εύξεινος – Pontos Euxeinos).

 

2 Slavnými rodáky starověkého Pontu byli například filozofové Diogenes ze Sinope (4. st. př. Kr.), známý údajným životem v sudu, a Strabón z Amaseie (přelom 1 st. před a po Kr.), autor nejrozsáhlejšího antického historicko-geografického díla.

3 Panagia Soumela – řec. Μονή Παναγίας Σουμελά, tur. Sümela Manastırı. Panagia, řec. Παναγία – titul Bohorodičky (volně přeloženo „přesvatá“), Soumela znamená volně „v pohoří Melá“.

4 Oba další monastýry jsou velmi hodnotné (zejména Vazelon svými freskami), avšak dnes z nich zbývají jen ruiny (obvodové zdi a torza výmalby).

5 Svátek zakladatelů monastýru (spolu se sv. Kryštofem z Trapezuntu) je slaven 18. října.

6 Φροντιστήριο Τραπεζούντος.

7 V rámci přesídlení odešlo z Řecka 500 000 Turků. Dodnes v Pontu zůstaly zhruba 4 000 islamizovaných Řeků.

Duchovní čtení, Historie, Nové příspěvky

Obrázek MONASTÝR PANAGIA SOUMELA A PONTŠTÍ ŘEKOVÉ