Za život světa – Alexander Schmemann

Přinášíme vám překlad páté kapitoly knihy A. Schmemanna: Za život světa.

Zde naleznete překlad první kapitoly s názvem Život světa.
Zde naleznete překlad druhé kapitoly s názvem Euchariste.
Zde naleznete překlad třetí kapitoly s názvem Čas misie.
Zde naleznete překlad čtvrté kapitoly s názvem Z vody a Ducha.

Tajemství lásky

„Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ (Ef 5,32)

1

V pravoslavné církvi je manželství tajinou. Můžeme se ptát, proč byl, z tolika „stavů“ lidského života a při veliké rozmanitosti povolání člověka vyčleněn a chápán jako tajina pouze tento „stav.“ Jde-li jen o božské schválení manželství, udělení duchovní pomoci pro manželský pár, požehnání plození dětí – nic z toho nečiní manželství zásadně odlišným od ostatních činností, ve kterých potřebujeme pomoc a vedení, schválení a požehnání. „Tajina,“ jak jsme poznali, nutně vede k myšlence proměnění, odkazuje k události Kristovy smrti a vzkříšení, a je vždy tajinou Království. Tímto způsobem může být samozřejmě označen za tajinný celý život Církve, neboť je v čase vždy manifestací „času nového.“ Přesněji, Církev nazývá tajinami ty rozhodující činnosti svého života, ve kterých je tato proměňující blahodať potvrzena za darovanou, ve kterých se Církev, skrze liturgický akt, identifikuje a stává samotnou formou tohoto Daru…Jaký má ale manželství vztah ke Království, jež má přijít? Jakým způsobem je vztaženo ke kříži, smrti a vzkříšení Krista? Jinými slovy, co je činí tajinou?

Jen pouhé přijetí těchto otázek se může zdát v „moderním“ přístupu k manželství, což dost často zahrnuje i „křesťanský“ přístup, takřka nemožné. V nesčetných „návodech manželského štěstí,“ ve znepokojující tendenci učinit sloužícího specialistou v klinické sexuologii, ve všech pohodlných definicích křesťanské rodiny, které schvalují umírněné užívání sexu (jenž může být „obohacující zkušeností“) a zdůrazňují zodpovědnost, spořivost a nedělní školu – v tom všem není pro tajinu prostor. Dnes si ani neuvědomujeme, že manželství je v „tomto světě“ padlým a pokřiveným manželstvím, a proto nepotřebuje být požehnáno a „uzavřeno,“ – po nazkoušení s pomocí fotografa – ale obnoveno. Obnovení v Kristu znamená obnovení v Jeho životě, smrti, vzkříšení a vystoupání do nebe, v letničním ustanovení „nového věku,“ v Církvi, jako tajině tohoto všeho. Netřeba zmiňovat, že toto obnovení nekonečně přesahuje „křesťanskou rodinu“ a dává manželství kosmický a univerzální rozměr.

Zde je vše. Dokud si budeme představovat, že se manželství týká pouze těch, kteří se chystají ke sňatku, jako něco, co se děje pouze jim a ne celé Církvi a tedy samotnému světu, nebudeme nikdy rozumět pravému tajinnému smyslu manželství: velkému tajemství, ke kterému sv. Pavel odkazuje, když říká: „…které vztahuji na Krista a na církev.“ Musíme si uvědomit, že skutečným tématem, „obsahem“ a objektem této tajiny není „rodina,“ ale láska. Rodina jako taková, rodina sama o sobě, může být démonickým pokřivením lásky – v Evangeliu to dokládají tato drsná slova: „… a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina“ (Mt 10,36) V tomto smyslu je tajina manželství širší nežli rodina. Protože se dotýká celé Církve a – skrze Církev – celého světa, je tajinou božské lásky, jako všeobjímajícího mystéria samého bytí.

2

Pravoslavný pohled na tuto tajinu bude možná srozumitelnější, nezačneme-li s abstraktní „teologií lásky a s manželstvím jako takovým,“ ale u toho, kdo vždy stál v samotném srdci církevního života, co by nejčistší vyjádření lidské lásky a odpovědi Bohu – u Marie, Ježíšovy Matky. Zatímco na Západě je Marie především Pannou, ve své absolutní a nebeské čistotě a osvobození od tělesného poskvrnění, od nás téměř úplně odlišnou bytostí, na Východě je vždy označována a oslavována jako Theotokos, Matka Boží a prakticky na všech ikonách je vyobrazena s Dítětem v náruči. Jinak řečeno, máme zde dva přístupy k mariologii, které, přestože se nezbytně nevylučují, vedou ke dvěma rozdílným pohledům na pozici Marie v Církvi. Pokud chceme porozumět zkušenosti pravoslavné církve s uctíváním Marie, musíme mít tento rozdíl neustále na paměti. Doufáme, že se nám podaří ukázat, že „kult Marie“ není ničím specifičtějším, než světlo či radost, vlastní celému životu Církve. V pravoslavném hymnu se zpívá: V ní se „raduje veškeré stvoření.“

Co však tato radost znamená? Jejími slovy: proč mne „budou blahoslavit všechna pokolení?“ Protože ve své lásce a poslušnosti, ve své víře a pokoře přijala stát se tím, k čemu bylo veškeré stvoření od věčnosti určeno a stvořeno být: chrámem Svatého Ducha, lidem Božím. Souhlasila s poskytnutím těla a krve – tedy s celého života – k tomu, aby se stalo tělem a krví Syna Božího, souhlasila stát se matkou v plném a nejhlubším smyslu tohoto slova, dávajíc svůj život Jinému a naplňujíc v Něm tak svůj život. Přijala jedinou pravou přirozenost každého tvora a všeho stvoření: aby tak umístila smysl, a tedy naplnění svého života v Bohu.

Přijetím této přirozenosti naplnila ženství stvořeného světa. Toto slovo bude pro mnohé velmi podivné. Církev dnes následuje moderní trend „rovnosti pohlaví,“ užívá pouze jedné poloviny zjevení týkající se muže a ženy, toho, které potvrzuje, že v Kristu není rozdílu mezi „mužem a ženou“ (Gal 3,28). Druhá polovina je opět připisována středověkému pohledu na svět. Ve skutečnosti však žádný z našich pokusů najít pro „ženu místo“ ve společnosti (nebo v Církvi) jí nepovznáší, ale znevažuje, protože příliš často naznačují popření jejího konkrétního povolání jako ženy.

Není snad důležité, že vztah mezi Bohem a světem, mezi Bohem a Izraelem, jeho vyvoleným lidem, a konečně mezi bohem a kosmem obnoveném v Církvi je v Bibli vyjádřen na základě manželské jednoty a lásky? Jde o dvojitou podobnost. Na jedné straně rozumíme Boží lásce ke světu a Kristově lásce k Církvi, protože máme zkušenosti s manželskou láskou, avšak na druhou stranu má manželská láska své kořeny, svou hloubku a skutečné naplnění ve velkém tajemství Krista a jeho Církve: „…které vztahuji na Krista a na Církev.“ Církev je nevěsta Kristova („…zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu“ (2Kor 11,2). Svět – který nachází v Církvi svoje obnovení a naplnění – je nevěstou Boží, hříchem tak dochází k porušení, pokřivení tohoto základního vztahu. V Marii – Ženě, Panně, Matce – v její odpovědi Bohu, má Církev svůj život a osobní počátek.

Tato odpověď je úplnou poslušností v lásce;  není poslušností a láskou, ale celistvostí jednoho, co by celku druhého. Poslušnost sama o sobě není „ctností;“ je slepou podřízeností a v této zaslepenosti není žádného světla. Pouze láska k Bohu, absolutnímu objektu veškeré lásky, osvobozuje poslušnost od zaslepenosti a činí ji radostným přijetím toho, co je samo hodno přijetí. Avšak láska k Bohu bez poslušnosti je „žádost těla, a žádost očí, a pýcha života (1Jn 2,16),“ je láskou Dona Juana, jež ho nakonec zničí. Pouze poslušnost Bohu, jedinému Pána Stvořiteli, dává lásce její pravý směr, činí ji opravdovou láskou.

Pravá poslušnost je tak opravdovou láskou k Bohu, pravou odpovědí Stvoření svému Stvořiteli. Lidstvo je plně lidské, když je odpovědí Bohu, když se stává pohybem úplného sebe darování a poslušnosti Bohu. V „přirozeném“ světě je nositelkou této poslušné lásky, této lásky, co by odpovědi, žena. Muž nabízí, žena přijímá. Toto přijetí není pasivní slepá podřízenost, protože je láskou a láska je vždy aktivní. Dává život nabídce muže, naplňuje ji jako život, stává se plně láskou a plně životem, pouze pokud je plně přijetím a odpovědí. To je důvod, proč veškeré stvoření, celá Církev – a ne pouze žena – nalézá vyjádření své odpovědi a poslušnosti Bohu v Marii, Ženě, a proč se v ní raduje. Je zastánkyní nás všech, protože pouze pokud přijímáme, odpovídáme v lásce a poslušnosti – pouze pokud přijímáme esenciální ženství stvořeného světa – tak se sami stáváme pravými muži a ženami; až poté můžeme přesáhnout naše omezení „muže“ a „ženy“. Člověk může být pravým člověkem – tedy králem nad stvořeními, knězem a vyslancem boží tvořivosti a iniciativy – pouze pokud sebe nepovažuje za „vlastníka“ stvoření a podřizuje se – v poslušnosti a lásce – jeho přirozenosti jako nevěsta Boží v přijetí a odpovědi. Žena zaniká jako „žena,“ když úplně a bezpodmínečně přijímá život Druhého, jako její vlastní život, když dává sebe zcela Druhému, stává se skutečným vyjádřením, opravdovým ovocem, pravou radostí, skutečnou krásou, opravdovým darem naší odpovědi Bohu, tím, koho, slovy Písně, král přinese do svých komnat a řekne: „Celá jsi krásná přítelkyně moje, poskvrny na tobě není“ (Pís 4,7).

Tradice nazývá Marii novou Evou. Učinila to, v čem první Eva neuspěla. Eva nedokázala být ženou. Byla iniciativní. Učinila „návrh,“ stala se „ženou,“ – nástrojem plození, „ovládaná mužem.“ Učinila tak sebe, a též muže, jehož ženou byla, otrokem své „ženskosti“ a celý život temnou válkou pohlaví, kde je „vlastnictví“ násilným a zoufalým přáním zabít hanebný chtíč, který nikdy nezemře.  Marie nebyla iniciativní. V lásce a poslušnosti očekávala iniciativu Druhého. Když přišla, přijala ji, ne slepě, – neboť se ptala „jak se to může stát?“ – ale s plnou jasností, jednoduchostí a radostí lásky. V den zvěstování k nám ve slovech rozhodnutí: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38), přišlo světlo věčného jara. Toto je vlastně veškeré stvoření, celé lidstvo a každý z nás poznává tato slova, jež vyjadřují naši konečnou přirozenost a bytí, náš souhlas být nevěstou Boží, naše zasnoubení se Tomu, který nás od věčnosti miluje.

Marie je Pannou. Toto panenství však není negací, či snad absencí; je plností a celistvostí samotné lásky. Je celostí sebeodevzdání se Bohu a tak pravým vyjádřením kvality její lásky. Láska je žízní a hladem po celistvosti, celosti, a naplnění – po panenství v konečném smyslu tohoto slova. Na konci, bude Církev představena Kristovi, jako „čistá panna“ (2Kor 11,2). Neboť panenství je cíl veškeré ryzí lásky – ne, co by absence „sexu,“ ale jeho úplné naplnění v lásce;avšak při naplnění v „tomto světě“ je sex paradoxním, tragickým potvrzením a odmítnutím. Slavením zdánlivě nebiblického svátku narození Marie a jejího přinesení do chrámu, odhaluje ve skutečnosti Pravoslavná církev věrnost Bible, neboť smysl těchto svátků spočívá v rozpoznání Panny Marie, jako cíle a naplnění celých dějin spásy, dějin lásky a poslušnosti, odpovědi a očekávání. Je pravou dcerou Starého Zákona, jeho poslední a nejkrásnější květinou. Pravoslavná církev odmítá dogma neposkvrněného početí, protože činí z Marie zázračnou „pauzu“ v dlouhém a trpělivém růstu lásky a očekávání, v jejím „hladu po živém Bohu,“ který naplňuje Starý Zákon. Je darem světa Bohu, jak je překrásně vyjádřeno v hymnu narození:

Veškeré tvé stvoření tobě přináší dary:

Andělé nabízejí slunce.

Nebe své hvězdy.

Mudrci své dary.

Pastýři svůj obdiv…

A my – Přečistou Matku.

A sám Bůh naplňuje a korunuje tuto poslušnost, přijetí a lásku. „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní…Neboť u Boha není nic nemožného” (Lk1,36-37). On sám odhalil tu, která mu dala celost lidské lásky, jako Panu…

Marie je Matka. Mateřství je naplněním ženství, protože je naplněním lásky, jako poslušnosti a odpovědi. Láska dává život skrze dávání sebe, stává se zdrojem života. Nemilujeme proto, abychom měli děti. Láska nepotřebuje žádné ospravedlnění; není dobrá, protože dává život: ale dává život, protože je dobrá. Radostné tajemství Mariina mateřství není opakem tajemství jejího panenství. Jde o stejné tajemství. Není matkou panenství „navzdory.“ Odhalila plnost mateřství, protože její panenství je plností lásky.

Je Matkou Krista. Je plností lásky přijímající příchod Boží – dávající lásku tomu, jenž je Životem světa. Veškeré stvoření se v ní raduje, neboť skrze ni poznalo, že konec a naplnění celého života, veškeré lásky je v přijetí Krista, v odevzdání mu života v nás. Nemusíme se obávat, že by radost týkající se Marie brala cokoliv od Krista, že by skrze něj, nebo jím samým byla snižována. Neboť, co jsme v ní nalezli a co ustanovuje radost Církve, je právě plnost našeho uctívání Krista, přijetí a láska k němu. Opravdu, nejedná se o „kult Marie,“ v Marii se „kult“ Církve stává hnutím radosti a díkůvzdáním, přijetím a poslušností – sňatkem s Duchem Svatým, který činí radost na zemi úplnou.

3

Nyní se můžeme vrátit k tajině manželství. Již chápeme, že jejím pravým smyslem není pouhé dání náboženského „svolení“ ke svatbě a rodinnému životu, nejde o posilu přirozené rodinné ctnosti nadpřirozenou blahodatí. Tajina manželství dává, skrze přivedení „přirozeného“ manželství do „velkého tajemství Krista a Církve“ manželství nový smysl; neproměňuje ve skutečnosti jen manželství, ale veškerou lidskou lásku.

Stojí za zmínku, že raná Církev nejspíše žádný samostatný obřad sňatku neznala. „Naplnění“ manželství dvěma křesťany bylo dáno jejich společným přijímáním. Tak, jako byla každá stránka života shromážděna v Eucharistii, tak i manželství obdrželo svoji pečeť zahrnutím do tohoto centrálního úkonu společenství. Což znamená, že od doby, kdy mělo manželství sociologický a právní rozměr, bylo Církví jednoduše akceptováno. Manželství, tak, jako celý „přirozený“ život člověka, muselo být přijato do Církve, souzeno, vykoupeno a proměněno v tajinu Království. Až později obdržela Církev též „civilní“ právo vykonávat obřad manželství. To byl, spolu s uznáním Církve, co by „vykonavatele“ sňatku, první krok k progresivní „desakramentalizaci.“ Jejím zřejmým znakem bylo oddělení manželství od Eucharistie.

Toto vše vysvětluje, proč se až do dnes pravoslavný obřad manželství sestává ze dvou odlišných služeb: zásnub a korunování. Zásnuby nejsou vykonávány uvnitř Chrámu, ale v předsíni. Jedná se o křesťanskou formu „přirozeného“ manželství. Kněz požehná prsteny, které si svatební pár vymění. Od samého počátku je tomuto přirozenému manželství dána správná perspektiva a směr: „O Hospodine, Bože náš,“ pronese kněz, „který sis vyvolil Církev, co by čistou Pannu z pohanů, požehnej tyto zásnuby, sjednoť a podporuj tyto služebníky Tvé v míru a svornosti.“

Pro křesťany není „přirozený“ ekvivalentem soběstačný – „krásná rodinka“ – či pouze nedostatečný, který by měl být posílen a dokončen přidáním čehosi „nadpřirozeného.“ Přirozený člověk žízní a hladoví po naplnění a vykoupení. Tato žízeň a hlad je předsíní Království: jak počátku, tak exilu.

Následně, po požehnání přirozeného sňatku, přivádí kněz svatební pár průvodem do chrámu. Jde o skutečnou formou tajiny, protože pouze nesymbolizuje, ale je vstupem manželství do Církve, jež je vstupem světa do „světa budoucího,“ procesím Božího lidu – v Kristu – do Království. Obřad korunování je pak pozdním – i když krásným, a nádherně smysluplným – vyjádřením reality tohoto vstupu.

„O Hospodine Bože, korunuj je slávou a ctí!“ pronese kněz po té, co položil koruny na hlavy svatebního páru. Za prvé, jde o slávu a čest člověka, co by krále stvoření: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte…“(Gn1:28). Každá rodina je královstvím, malou církví a tím tajinou a cestou do Království. Kdekoliv, dokonce i na jednolůžkovém pokoji, má každý člověk v jistém bodu svého života své malé království. Může a taky nemusí být peklem, či místem zrady. Za každým oknem existuje malý svět. Jak zřejmým se to zdá, jede-li člověk v noci vlakem a míjí-li bezpočet rozsvícených oken: za každým z nich je „dána možnost“ a slib a vize plnosti života. Toto vše je vyjádřeno v korunování: zde je počátek malého království, které může být podobné pravému Království. Tato šance se ztratí, dokonce snad v jediné noci; avšak nyní je tato možnost otevřena. A i když byla ztracena, znovu, po tisící, pokud dva lidé zůstávají spolu, jsou jeden druhému v pravém smyslu králem a královnou. Po čtyřiceti zvláštních letech se mohl Adam ohlédnout a spatřit Evu stojící vedle něho, v jednotě, která alespoň tímto nepatrným způsobem hlásá lásku božího Království. Ve filmech a v časopisech je „ikonou“ manželství mladý pár. Jednou, ve světle a teple podzimního odpoledne uviděl pisatel sedět na lavičce ubohého pařížského předměstí starý pár. Ruku v ruce seděli v tichosti, užívajíc si bledé světlo, poslední teplo podzimu. V tichosti. Všechna slova byla vyřčena, všechny vášně vyčerpány, všechny bouře uklidněny. Celý život byl za nimi – vše bylo nyní přítomností, v tomto tichu, světle, teple, v tichém spojení rukou. Přítomni – a připraveni pro věčnost, zralí pro radost. To pro mne zůstává vizí manželství, jeho nebeské krásy.

Za druhé, je to sláva a čest mučednické koruny. Neboť cesta do Království je martyriem – svědectvím o Kristu. Což znamená ukřižování a útrapy. Manželství, které soustavně nekřižuje své sobectví a soběstačnost, které „nezemřelo sobě,“ neukazuje mimo sebe, není křesťanským manželstvím. Skutečným hříchem dnešního manželství není nevěra, či nedostatek „přizpůsobení“, či „duševní krutost.“ Je to uctívání samotné rodiny, odmítnutí chápat manželství, jako přímou cestu do Království Božího. Sentimentálně je to vyjádřeno ve výpovědi, že by pro rodinu „udělal cokoliv“ i kradl. Zde přestala být rodina slávou Boží, přestala být tajinným vstupem do jeho přítomnosti. Není to nedostatek respektu k rodině, kdo moderní rodinu velmi lehce ničí a kdo činí rozvod jejím, téměř přirozeným stínem, ale její uctívání – idolizace. Je to identifikace manželství se štěstím a odmítání přijetí kříže. V křesťanském sňatku jsou ve skutečnosti sezdaní tři, sjednocená věrnost dvou směrem ke třetímu, k Bohu, udržuje tyto dva ve vzájemné jednotě stejně, jako v jednotě s Bohem. Právě přítomnost Boha znamená konec manželství, jako něčeho „přirozeného.“ Kristův kříž přivádí soběstačnost přírody ke svému konci. Skrze kříž vstupuje do světa radost (a ne „štěstí!“). Jeho přítomnost je pravou radostí manželství. Je radostnou jistotou, že manželský slib, z pohledu věčného Království, není dán „do smrti stran,“ ale až do smrti nás zcela spojuje.

Tak zde máme třetí a poslední význam korun: jsou korunami Království, té konečné Reality, z níž se vše v tomto světě –  jehož móda pomíjí – stává tajinným znamením a očekáváním. „Obdrží své koruny v Království Tvém,“ pronese kněz, jakmile sundá koruny z hlav novomanželů, což znamená, že činí manželství růstem v dokonalé lásce, jejímž je Bůh koncem a naplněním.

Společný pohár, který pár obdrží po korunovaci, je dnes vysvětlován jako symbol „společného života.“ Nic nedokládá lépe „desakramentalizaci“ manželství a jeho redukci na „přirozené štěstí.“ V minulosti se jednalo o přijímání, o účast na Eucharistii, o konečnou pečeť, naplnění manželství v Kristu. Kristus má být skutečnou esencí společného života. Je vínem nového života Božích dětí, a přijímání nám ukazuje, jak stárnutím v tomto světě, se stáváme mladšími v životě bez večera.

Jakmile je svatební obřad u konce, nevěsta a ženich spojí své ruce a následují kněze procesím kolem stolu. Tak, jako ve křtu, znamená toto procesí věčnou cestu, která započala; manželství bude, ruku v ruce, pokračováním pouti, jež zde začala, nebude vždy radostiplné, ale bude vždy schopné k radosti odkazovat a radostí naplňovat.

4

Nikde není opravdu univerzální, skutečný kosmický význam tajiny manželství, co by tajiny lásky, vyjádřen lépe, než v liturgické podobnosti s liturgií svěcení, tajinou kněžství. Skrze podobnost je odhalena identita Reality, ke které obě tajiny odkazují, které jsou obě manifestací.

Staletí „klerikalizmu“ (neměli bychom pohlížet na klerikalismus, jako na monopol „hierarchických“ a „liturgických“ církví) učinila z kněze či sloužícího oddělené bytosti s jedinečným, specificky „posvátným“ povoláním v Církvi. Toto povolání není jen odlišné, ale stojí dokonce v opozici ke všem „profánním“ pracím. Takový byl a takový stále je tajemný pramen kněžské psychologie a výuky. Není tedy náhoda, že slova „laický,“ „laik“ se kousek po kousku stala synonymem pro nedostatek čehosi v člověku, či jeho ne-sounáležitosti. Původně slova „laický,“ „laik“ odkazovala ke slovu laos, – lid Boží – které nejen že mělo pozitivní význam, ale zahrnovalo i „duchovenstvo.“ Řekne-li dnes někdo o sobě, že je ve fyzice laikem, uznává tak svoji neznalost v této vědě, že nepatří do úzkého kruhu odborníků. Po staletí byl duchovenský stav vyvyšován až prakticky do stavu „nadpřirozeného“ a tu je malá konotace k mystické bázni, pronese-li člověk: „Lidé by měli respektovat kněžstvo.“ Pokud se jednoho dne stane, což se mělo stát již dávno – pastorační patologie – že bude v semináři vyučován vědec,  první, co objeví, může být skutečnost, že některá „duchovenská povolání“ jsou zakořeněna v morbidním přání po tomto „nadpřirozeném respektu,“ zvláště pokud je šance na „přirozený“ respekt malá. Náš sekulární svět „respektuje“ duchovenstvo stejně, jako respektuje hřbitovy: oboje je potřebné, oboje je posvátné, ani jedno se netýká života.

Nač nás však, jak klerikalismus, tak sekularismus – ten první, je ve skutečnosti přirozený původce toho druhého – nechali zapomenout, je fakt, že být knězem, je v tom nejzákladnějším pohledu, nejpřirozenější věcí na světě. Člověk byl stvořen jako kněz světa, aby byl tím, kdo nabízí svět Bohu v oběti lásky a modlitbě, a kdo skrze tuto věčnou eucharistii, uděluje božskou lásku na celém světě.  Kněžství je v tomto smyslu opravdovou podstatou mužství, tvůrčí vztah mužů k „ženství“ stvořeného světa. Kristus je pak jediným pravým Knězem, protože je jediným dokonalým člověkem. Je novým Adamem, obnovením toho, čím Adam nedokázal být. Adam nedokázal být knězem světa, kvůli tomuto selhání přestal být svět tajinou božské lásky a přítomnosti a stal se „přirozeným“ světem. Náboženství tohoto „přirozeného“ světa se stalo organizovaným obchodem s nadpřirozenem a kněz byl oddělen, co by „obchodník,“ co by prostředník mezi přirozeným a nadpřirozeným. A konec konců ani tak nezáleží na tom, zda bylo toto zprostředkování chápáno v termínech magie – jako nadpřirozené síly – či v právních termínech – jako nadpřirozené právo.

Kristus zjevil, že podstatou kněžství je láska, proto je kněžství podstatou života. Zemřel jako poslední oběť kněžského náboženství a v jeho smrti toto kněžské náboženství zemřelo, byl ustanoven kněžský život. Byl zabit kněžími, „duchovenstvem,“ avšak jeho oběť je zrušila, stejně, jako zrušila „náboženství.“ Zrušil náboženství, jelikož zbořil zeď, jež rozdělovala „přirozené“ od „nadpřirozeného,“ „profánní“ od „sakrálního,“ „pozemské“ od „nadpozemského“ – jež byla jediným ospravedlněním a raison d´etre pro náboženství. Zjevil, že všechny věci, veškerá přirozenost má svůj konec, své naplnění v Království; že veškeré věci budou znovu stvořeny láskou.

Jsou-li v Církvi kněží, existují-li v ní kněžská povolání, je to z toho důvodu, aby byla v každém povolání odhalena jeho kněžská podstata, aby se život každého člověka stal liturgií Království, aby byla Církev zjevena, co by královské kněžství vykoupeného světa. Jinými slovy, nejde o „vyčleněné“ polování, ale o vyjádření lásky k lidskému povolání za syny Boží a světa za tajinu Království. Musíme mít kněze, protože žijeme v tomto světě, z něhož není nic Královstvím tak, jak se „tento svět“ Královstvím nikdy nestane. Církev působí v tomto světě, ale není z tohoto světa, protože pouze tím, že není ze světa, může odhalovat a zvěstovat „svět budoucí,“ který sám odhaluje všechny věci jako staré – přesto nové a věčné v lásce Boží. Proto nemůže žádné povolání v tomto světě naplnit sebe tak, jako kněžství. Musí existovat ten, jehož konkrétní povolání je nemít žádné povolání, být vším pro všechny lidi, zjevovat, že konec a smysl všech věcí je v Kristu.

Nikdo na sebe nemůže vzít rozhodnutí stát se knězem, rozhodnout se na základě své kvalifikace, přípravy a předpokladů. Povolání přichází vždy shora – z Božího ustanovení a nařízení. Kněžství odhaluje pokoru Církve, ne její hrdost, neboť ukazuje úplnou závislost Církve na Kristově lásce, tedy na Jeho jedinečném a dokonalém kněžství. Kněz při svém vysvěcení nezískává „kněžství“ ale dar Kristovy lásky, té lásky, která učinila Krista jediným Knězem a která naplňuje tímto jedinečným kněžstvím ustanovení těch, jenž byli posláni Jeho lidu.

To je důvodem, proč je tajina svěcení, v jistém smyslu, shodná s tajinou manželství. Obě jsou manifestací lásky. Kněz je ženatý s Církví. Ale právě tak, jako je lidské manželství vzato v tajemství Krista a Církve a stává se tajinou Království, tak manželství kněze s Církví činí kněze opravdovým knězem, pravým vyslancem té Lásky, která sama proměňuje svět a zjevuje Církev jako neposkvrněnou nevěstu Krista.

Poslední bod: někteří z nás jsou sezdáni, někteří ne. Někteří z nás jsou povoláni být knězi a vyslanci, a někteří ne. Avšak tajina manželství a kněžství se týká nás všech, protože se týká našeho života, co by povolání. Smysl, podstata a konec všeho povolání je tajemství Krista a Církve. Skrze Církev každý z nás shledává, že povoláním všech povolání je následovat Krista v plnosti jeho kněžství: v Jeho lásce k člověku a ke světu, v Jeho lásce k jejich konečnému naplnění v hojnosti života Království.

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek ZA ŽIVOT SVĚTA – 5. kapitola: Tajemství lásky – Alexander Schmemann