Za život světa – Alexander Schmemann

6. kapitola: Smrtí smrt překonal

1

Žijeme v době a v kultuře, která odmítá smrt. Tato skutečnost je vidět na nenápadném vzhledu krematorií, která se snaží podobat ostatním domům.  Uvnitř se „ředitel pohřebního ústavu“ snaží zařídit věci takovým způsobem, že si ani neuvědomíte, že cítíte smutek; samotné rozloučení je koncipováno tak, aby proměnilo pohřeb v téměř příjemný zážitek. Co se faktu smrti týká, jde o podivné spiknutí ticha, tělo samotné je „zkrášleno,“ aby se zakryla jeho mrtvolnost. Dříve však existovali a dokonce ještě dnes existují – i v našem moderním, život potvrzujícím světě – kultury „orientované na smrt,“ v nichž je smrt jedním velkým všeobjímajícím předpokladem, a samotný život je téměř považován za přípravu na smrt. Pokud se někomu zdá, že krematoria odvádějí myšlenky od smrti, tak jiní mohou považovat „nástroje“ jako postel či stůl za symboly, připomínky smrti. Na postel je pohlíženo jako na obraz hrobu, rakev je položena na stůl.

Kde v tom všem je křesťanství? Na jednu stranu nemůže být pochyb o tom, že v poselství, které oznamuje Kristovo vítězství nad smrtí a staví zdroj křesťanství do tohoto vítězství, je „problém smrti“ zásadní a podstatný. Na druhou stranu cítíme podivný pocit z toho, že ačkoliv jsme toto svědectví vyslechli, nemělo na základní vztah člověka ke smrti žádný skutečný vliv. Spíše se křesťanství „přizpůsobilo“ těmto postojům, přijalo je jako své vlastní.  Není složité zasvětit Bohu – v krásné křesťanské bohoslužbě – nové mrakodrapy a světové veletrhy a připojit se – ne-li přímo vést – k progresivní a život potvrzující síle našeho „atomového věku,“ není složité, aby se křesťanství jevilo, jako skutečný zdroj všech těchto hektických a života-centrických činností. Stejně snadné je během pohřebního kázání představit život, jako údolí utrpení a marnosti, a smrt, jako osvobození.

Křesťanský duchovní, v tomto případě zástupce celé Církve, musí dnes používat oba jazyky, zastávat oba přístupy. Pokud je však upřímný, musí nevyhnutelně cítit, že v obou „něco chybí,“ a to samotný křesťanský prvek. Neboť falšuje křesťanskou zvěst, pokud prezentuje a káže křesťanství, jako v zásadě život potvrzující – bez odkazu tohoto potvrzení na Kristovu smrt a tak k samotnému faktu smrti; v tichosti přechází skutečnost, ve které není pro křesťanství smrt pouze koncem, ale opravdovou realitou tohoto světa. „Utěšovat“ a smiřovat lidi se smrtí tím, že učiníme svět bezvýznamným místem osobní přípravy na smrt, je též falešné. Křesťanství totiž hlásá, že Kristus zemřel za život světa a ne za „věčný odpočinek“ od něj. Je velkou tragédií, že tato „falsifikace“ činí křesťanství velmi úspěšným (dle oficiálních dat církevních nemovitostí a příspěvků per capita, jenž jsou právě teď jedny z  nejvyšších). Světský člověk chce za duchovního optimistického chlapíka, schvalujícího víru v optimistický a progresivní svět. Náboženský člověk vidí duchovního jako zcela vážného, smutně obřadného, důstojně odsuzujícího marnost a zbytečnost světa. Svět nechce náboženství a náboženství nechce křesťanství. Jendo odmítá smrt a druhé život. Proto ta ohromná frustrace, jak ze sekulárních tendencí život potvrzujícího světa, tak z morbidní religiozity těch, kteří jim oponují.

Tato frustrace bude trvat, dokud křesťané nepřestanou chápat křesťanství jako náboženství, jehož smyslem je pomáhat, tak dlouho, dokud budou udržovat „utilitární“ sebevědomí, typické pro „stará náboženství.“ Jednou z hlavních funkcí náboženství bylo opravdu pomáhat, zejména pak pomáhat lidem zemřít. Z tohoto důvodu se náboženství vždy snažilo vysvětlovat smrt a skrze toto vysvětlování smířit člověka se smrtí. Kolik bolesti vložil Platón do Faidóna, aby učinil smrt přijatelnou, či téměř dobrou a jak často se opakují jeho myšlenky v dějinách víry lidí, ve chvílích, kdy je konfrontována s vyhlídkou na opuštění tohoto světa změny a utrpení! Člověk se utěšoval rozumovým zdůvodněním, že Bůh učinil smrt a tudíž je správná, nebo faktem, že smrt patří do vzorce života; objevil mnoho smyslů smrti, nebo sám sebe ujistil, že smrt je lepší, než vetché stáří, formuloval učení o nesmrtelnosti duše – umírá-li člověk, přežije alespoň jeho část. Toto vše bylo pokusem odstranit hroznou jedinečnost zkušenosti smrti.

Jelikož je křesťanství náboženstvím, přijalo tuto základní funkci náboženství: “ospravedlnit“ smrt a tak pomoci. Tímto však, více, či méně přejalo klasické vysvětlení smrti, běžné prakticky pro všechna náboženství. Neboť jak učení o nesmrtelnosti duše, založené na protikladu duchovního a materiálního, tak smrt, jako osvobození, či smrt, jako trest, jsou ve skutečnosti křesťanskými naukami. Jejich včlenění do křesťanského pohledu na svět, teologii a zbožnost spíše porušilo, nežli by jí osvětlilo. „Fungovalo“ to, dokud se křesťanství nacházelo v „náboženském“ (na smrt orientovaném) světe. Avšak v momentě, kdy svět toto staré, na smrt orientované náboženství přerostl a stal se „sekulárním,“ to fungovat přestalo. Svět nezačal být sekulárním proto, že by se stal „bezbožným,“ „materialistickým,“ „povrchním,“ ne proto, že by „ztratil náboženství“ – jak si stále mnozí křesťané myslí –  ale proto, že stará vysvětlení nedovedou smrt vysvětlit. Křesťané si často neuvědomují, že hlavní příčinou tohoto osvobození se od náboženství jsou oni sami, či spíše křesťanství. Právě křesťanství s poselstvím nabízejícím plnost života, přispělo nejvíce k osvobození člověka od strachu a pesimismu náboženství. V tomto smyslu je sekularismus, v křesťanském světě jevem, jenž je bez křesťanství nemožným. Křesťanství je sekularismem odmítáno tehdy, pokud se samo ztotožňuje se „starým náboženstvím“ a pokud nutí světu ta „vysvětlení“ a „doktríny“ o životě a smrti, které samo zničilo.

Bylo by velkou chybou, uvažovat o sekularismu, jako o pouhé „nepřítomnosti náboženství.“  Sekularismus, jako třeba vysvětlení smrti a smíření s ní, je ve skutečnosti sám o sobě náboženstvím. Je náboženstvím těch, kteří jsou unaveni vysvětlováním světa „jiným světem,“ o němž nikdo nic neví, vysvětlováním života v termínech „přežití“ o kterém nemá nikdo nejmenší tušení; těch, kteří jsou unaveni chápáním hodnoty života na základě smrti. Sekularismus je “vysvětlením” smrti v termínech života. Jediným světem, který známe je tento svět, jediný nám daný život, je tento život – tak smýšlí sekularisté – a je pouze na člověku, aby ho učinil tak smysluplným, bohatým a šťastným, jak jen to jde. Život končí smrtí. Je to nepříjemné, ale jelikož to je přirozené, jelikož je smrt obecným jevem, nejlepší věc, kterou člověk může učinit, je jednoduše smrt přijmout, jako něco přirozeného. Dokud žijeme, nemusíme na ni myslet a měli bychom žít, jako by neexistovala. Nejlepším způsobem, jak na smrt zapomenout, je být zaneprázdněný, užitečný, věnovat se velkým a ušlechtilým věcem, budovat vždy lepší svět. Existuje-li Bůh (a mnoho sekularistů v Boha a užitečnost náboženství pevně věří) a jestliže nás ve své lásce a milosrdenství (neboť všichni máme své nedostatky) chce odměnit za horlivý, užitečný a spravedlivý život věčným odpočinkem, tradičně nazývaným „nesmrtelnost,“ je to striktně jeho milosrdný podnik. Nesmrtelnost je pro tento život, ve kterém se nalézají veškeré skutečné zájmy a pravé hodnoty pouhým přívěškem (jakkoliv věčným). Americká „pohřební síň“ je pravým symbolem sekulárního náboženství, neboť vyjadřuje, jak tiché přijetí smrti, co by něčeho přirozeného (dům mezi domy bez čehokoliv, co by ho odlišovalo), tak odmítnutí přítomnosti smrti v životě.

Sekularismus je náboženstvím, jelikož má víru, vlastní eschatologii a etiku. „Funguje“ a „pomáhá.“ Upřímně řečeno, pokud by „pomoc“ byla kritériem, musíme přiznat, že na život orientovaný sekularismus pomáhá mnohem více než náboženství. Abychom s ním mohli soutěžit, muselo by se náboženství prezentovat jako „upravené pro život,“ nabízející „poradenství,“ „obohacení,“ muselo by být hlásáno v metrech a autobusech, jako hodnotný doplněk „vaší přátelské banky“ a všech ostatních „přátelských obchodníků:“ zkuste ho, pomáhá! Náboženský úspěch sekularismu je tak obrovský, že vede mnohé křesťanské teology k tomu, že se „vzdávají“ samotné kategorie „transcendence,“ jednoduše řečeno, skutečné ideje „Boha.“  To je cena, kterou musíme zaplatit, pokud chceme, aby nám moderní člověk, vyhlášený gnostik dvacátého století, „porozuměl“ a „přijal“ nás.

Zde se dostáváme k jádru věci. Pro křesťanství není pomoc kritériem. Kritériem je pravda. Cílem křesťanství není pomáhat lidem s umířením se smrtí, ale odhalení Pravdy o životě a smrti, aby tak mohl být člověk touto Pravdou zachráněn. Nejen, že spása není s pomocí identická, ale ve skutečnosti stojí v opozici. Křesťanství se nesváří s náboženstvím a sekularismem proto, že by nabízeli „nedostatečnou pomoc,“ ale právě proto, že je tato pomoc „dostatečná,“ že „uspokojuje“ potřebu lidí. Pokud by bylo cílem křesťanství odstranit strach člověka ze smrti, smířit ho se smrtí, nebylo by křesťanství třeba, protože ostatní náboženství toto zvládnou lépe. Sekularismus je o produkci lidí, kteří ochotně a společně zemřou – a ne, že budou jen žít – pro vítězství Příčiny, bez ohledu na to, co to je.

Křesťanství není smířením se smrtí. Je zjevením smrti, odhaluje smrt, protože je odhalením Života. Kristus je Život. Pouze, pokud je Kristus Životem, je smrt tím, čím ji křesťanství nazývá, totiž nepřítelem, který má být zničen a ne „mystériem,“ které má být vysvětleno. Vysvětlováním, dávají náboženství a sekularismus smrti „postavení,“ rozumově ji činí „normální.“ Pouze křesťanství ji prohlašuje za nenormální, tedy skutečně hroznou. Na Lazarově hrobě Kristus plakal, a když se přiblížila jeho hodina smrti, „přepadla ho hrůza a úzkost.“ Ve světle Krista je tento svět, tento život ztracen a za hranicí pouhé „pomoci,“ ne proto, že v něm je strach ze smrti, ale proto, že smrt přijal a normalizoval. Přijmout Boží svět jako vesmírný hřbitov, který má být zrušen a nahrazen „jiným světem,“ který se hřbitovu podobá (věčný odpočinek), nazývat toto náboženstvím, žít na vesmírném hřbitově, „likvidovat“ každý den tisíce mrtvol a být uchvácen „spravedlivou společností,“ a být šťastný! – to je pád člověka. Člověk je zjeven jako padlé bytí ne pro svou nemorálnost, či zločinnost, ale pro své „kladné ideály“ – náboženské, či sekulární – a jeho uspokojení těmito ideály. Tento pád může být opravdu odhalen pouze skrze Krista, protože jen v Kristu je nám zjevena plnost života a smrt se tak stává „hroznou,“ skutečným odpadnutím od života, nepřítelem. Je to tento svět (a ne nějaký „jiný svět“), tento život (a ne nějaký „další život“), který byl dán člověku, aby byl tajinou božské přítomnosti, byl dán jako společenství s Bohem. Člověk měl žít pouze skrze tento svět, tento život, skrze jeho proměňování ve společenství s Bohem. Proto nespočívá hrůza ze smrti v tom, že by byla „koncem,“ ani ve fyzickém zničení. Spočívá v oddělení od světa a od života, jenž je oddělením od Boha. Mrtví nemohou oslavovat Boha. Jinými slovy, když nám Kristus odhaluje Život, můžeme slyšet křesťanské poselství o smrti, co by nepříteli Boha. Vítězství nad smrtí začíná, když Život pláče nad hrobem přítele, když se zamýšlí nad hrůzou smrti.

2

Smrti předchází umírání, růst smrti v nás skrze fyzickou sešlost a nemoci. Ani zde nemůže být křesťanský přístup jednoduše ztotožněn s postojem moderního světa, či přístupem charakteristickým pro „náboženství.“ Zdraví je pro moderní sekulární svět jediným normálním stavem člověka; s nemocí je proto třeba bojovat a moderní svět bojuje vskutku velmi dobře. Nemocnice a lékařství patří mezi jeho největší úspěchy. Zdraví má však svou hranici a tou je smrt. Přijde chvíle, kdy jsou „možnosti vědy“ vyčerpány – moderní svět přijímá tuto skutečnost jednoduše a srozumitelně, stejně jako samu smrt. Přijde okamžik, kdy se pacient vzdá smrti, je odvezen z nemocničního oddělení, vše je učiněno tiše, správně, hygienicky – jako část obecné rutiny. Dokud je člověk živ, musí být pro udržení jeho života učiněno vše, dokonce, pokud je jeho stav beznadějný, nesmí se o tom dozvědět. Smrt nesmí být nikdy součástí života. Ačkoliv každý ví, že lidé v nemocnicích umírají, jejich celkové vyznění a ethos je plné radostného optimismu. Objektem efektivní péče moderní medicíny není smrtelný život, ale jen život.

Náboženský pohled považuje za „normální“ stav člověka spíše nemoc. V tomto světě smrtelných a měnících se důvodů utrpení, jsou nemoci a smutek normálními podmínkami života. Nemocnice a zdravotní péče nesmí být zajištěna pouze jako skutečný zájem o samotné zdraví, ale jako náboženská povinnost.  Z náboženského pohledu, je na zdraví a léčení vždy pohlíženo jako na milosrdenství Boží, opravdové uzdravování je „zázračné.“ Tento zázrak neuskutečňuje Bůh proto, že by zdraví bylo dobré, ale proto, že „dokazuje“ Boží moc a přivádí člověka zpět k Bohu.

Oba přístupy jsou v konečném důsledku neslučitelné. Nic neodhaluje lépe zmatek křesťanů, než skutečnost, v níž jsou dnes akceptovány a za stejně platné a pravdivé považovány, oba přístupy. Problém světských nemocnic řeší ustanovení křesťanských duchovních a problém křesťanských nemocnic vyřeší jejich modernizace a vědecký přístup, – tak světský – jak to bude jen možné. Ve skutečnosti však dochází, z důvodů, které jsme rozebraly výše, k progresivnímu vzdávání se náboženského přístupu ve prospěch sekulárního. Moderní duchovní se nesnaží být doktorovi pouze „asistentem,“ ale přímo „terapeutem,“ s vlastními právy. Veškeré způsoby technik pastorační terapie, návštěv v nemocnicích, péče o nemocné – které plní katalogy teologických seminářů – jsou toho dobrým ukazatelem. Je však tento přístup křesťanský – a pokud ne, neměli bychom se vrátit k tomu – náboženském“ – původnímu?

Odpovědí je ne, není; jen tak se “vrátit ” bychom však neměli. Musíme objevit neměnný, přesto stále aktuální, tajinný pohled na lidský život, a tak i přístup k utrpení a nemoci – pohled, který je církevní, dokonce i když jsme na něj, my křesťané, zapomněli, či ho nepochopili.

Církev považuje léčení za tajinu. Tajina pomazání olejem byla však po dlouhá stolení naprosté identifikace Církve s „náboženstvím“ nepochopena (tímto nepochopením, trpěly všechny tajiny a celé učení o tajinách) do té míry, že se ve skutečnosti stala tajinou smrti, tajinou „posledního obřadu“ který, více či méně, člověku otevírá průchod do věčnosti. Se vzrůstajícím zájmem o léčení mezi křesťany, bude velkým nebezpečím chápání této tajiny jako, tajiny zdraví, užitečného „doplňku“ světské medicíny. Oba přístupy jsou špatné, protože ani jeden nevystihuje tajinnou podstatu tohoto aktu.

Tajina – jak již víme – je vždy průchodem, proměnou. Není to „průchod“ do „nadpřirozeného,“ ale do Království božího, světa budoucího, do samotné reality tohoto světa a života, v Kristu vykoupeného a obnoveného.  Nejde o proměnu „přirozeného“ v „nadpřirozené,“ ale starého nové. Tajina tak není „zázrakem,“ kterým Bůh, tak řečeno, porušuje „zákon přírody,“ ale manifestací konečné Pravdy o světě a životě, člověku a přírodě, Pravdy, kterou je Kristus.

Léčení není tajinou proto, že je jejím cílem zdraví jako takové, obnovení fyzického zdraví, ale vstup člověka do života Království, do „radosti a pokoje“ Ducha Svatého. V Kristu se vše v tomto světě, čímž je míněno zdraví i nemoci, radost i utrpení, stává vystoupáním a vstupem do tohoto nového života, jeho očekáváním a předzvěstí.

V tomto světě jsou utrpení a nemoci opravdu „normální,“ nenormální je jejich skutečná „normálnost.“ Odhalují konečnou a trvalou porážku člověka a života, porážku, kterou nedokáží v samé podstatě přemoci ani částečná vítězství lékařství, jakkoliv mohou být krásná a skutečně zázračná. V Kristu není utrpení „odstraněno;“ je proměněno ve vítězství. Samotná porážka se stává vítězstvím, cestou, vstupem do Království, což je jediná skutečná léčba.

Máme člověka, trpícího bolestí, připoutaného na lůžko, Církev k němu přichází, aby vykonala tajinu léčení. Pro tohoto člověka, jako pro každého člověka na světě, může být utrpení porážkou, cestou úplného propadnutí temnotě, zoufalství a samotě. Může umírat – v opravdovém smyslu tohoto slova. A přesto, to bude konečné vítězství Člověka a Života v něm samém. Církev nepřichází, aby v člověku obnovila zdraví, aby jednoduše zastoupila lékařství, když vyčerpalo všechny své prostředky. Církev přichází, aby vzala tohoto člověka v Lásku, Světlo a Život Krista. Nepřichází, aby mu „ulehčila“ od utrpení, aby mu „pomohla,“ ale aby ho učinila, v jeho skutečném utrpení, mučedníkem, svědkem Kristovým. Mučedník je z těch, kdož spatří „nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží“ (Sk7,56). Mučedník je tím, pro koho není Bůh další – a poslední – možností jak zastavit strašnou bolest; Bůh je jeho skutečným životem a tak vše v jeho životě přichází k Bohu a stoupá k plnosti Lásky.

Soužení v tomto světě zůstává. Ačkoliv je umenšeno na minimum samotným člověkem, či náboženským slibem odměny v „jiném světě,“ zůstává stále zde, zůstává strašlivě „normální.“ Proto Kristus praví: „vzchopte se, já jsem přemohl svět“ (J 16,33). Skrze své vlastní utrpení, nejen že utrpení získalo smysl, ale byla mu dána moc stát se znamením, tajinou, proklamací, „příchodem“ vítězství; lidská porážka, jeho skutečné umírání se stalo cestou Života.

3

Počátkem tohoto vítězství je Kristova smrt. Takové je věčné evangelium a to bude „bláznovstvím“ jak  tomuto světu, tak náboženství, dokud zůstane náboženstvím tohoto světa („aby Kristův kříž nepozbyl smyslu“ (1Cor1,17)). Liturgie úmrtí křesťan nezačíná, když člověk dospěje k nevyhnutelnému konci a jeho tělo leží v chrámu, čekající na poslední obřad, zatímco my stojíme okolo smutní a rezignovaní svědci důstojného odchodu člověka ze světa živých. Začíná každou neděli, v Církvi vystupující do nebe, „všechny nyní světské odložme péče;“ začíná každý svátek; zejména pak začíná ve Velikonoční radosti. Celý život církve je svým způsobem tajinou naší smrti, jelikož ve všem co činí, je hlásání Pánovy smrti, vyznání Jeho vzkříšení. A přesto není křesťanství na smrt orientovaným náboženstvím; nejde o „mystický kult,“ ve kterém je nabízeno učení o spáse v překrásných obřadech, jenž vyžaduje, abych v ně věřil, a tak těžil z jeho „výhod.“

Být křesťanem, věřit v Krista znamená a vždy znamenalo následující: napříč rozumu a přesto naprosto jistě, způsobem nazývaným víra, vědět, že Kristus je Život všeho života, že je Život sám a proto i životem mým. „V něm byl život a život byl světlo lidí.“ Všechny křesťanské doktríny – ty o vtělení, vykoupení, smíření – jsou vysvětleními, důsledky, avšak ne „příčiny“ této víry. Všechna tato tvrzení se stávají „platnými“ a „soudržnými,“ pouze pokud věříme v Krista. Víra samotná není přejetím toho, či onoho „tvrzení“ o Kristovi, ale přijetím samotného Krista, jako Život a světlo života. „Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven“ (1J1,2). V tomto smyslu je křesťanská víra radikálně odlišná od „víry náboženské.“ Její počáteční bod není „víra,“ ale láska. V sobě a sami o sobě, jsou všechny víry jen částečné, fragmentární, křehké. „Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné…proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Pouze láska nikdy nezanikne“ (1Cor. 13,8-9). Pokud někoho milovat znamená, že v něm mám svůj život, či spíše, že se stal „obsahem“ mého života, tak milovat Krista znamená znát ho a mít ho za Život svého života.

Pouze vlastnictví Krista, co by Život, „radost a pokoj“ ve společenství s ním, jistoty Jeho přítomnosti, činí proklamaci Kristovy smrti a vyznání Jeho vzkříšení smysluplným.  Kristovo vzkříšení nemůže být nikdy „objektivní skutečností.“ Vzkříšený Pán se zjevil Marii a „spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala ho.“ Stál na břehu Tiberiadského jezera „ale učedníci nevěděli, že je to on.“ A na cestě učedníků do Emauz „něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ Kázání o vzkříšení zůstává tomuto světu bláznovstvím a není divu, že dokonce i sami křesťané by ho rádi jaksi „vysvětlili“ redukováním do před-křesťanských učení o nesmrtelnosti a přežití. Vskutku, je-li učení o vzkříšení pouhým „učením,“ máme-li v ně věřit, jako v událost „budoucnosti,“ tajemství „jiného světa,“ tak se v podstatě, co se týče „jiného světa“ neliší od dalších doktrín a může být s nimi jednoduše zaměněno. Ať už je nesmrtelnost duše, či vzkříšení těla cokoliv – nic o tom nevím a veškerá debata je pouhou „spekulací.“  Smrt zůstává stejným tajemným průchodem do tajemné budoucnosti. Velká radost, kterou cítili učedníci, když uzřeli vzkříšeného Pána, „planoucí srdce,“ které zažili na cestě do Emauz, nic z toho se nestalo proto, že jim byla odhalena tajemství „jiného světa“, ale proto, že uzřeli Pána. A On je neposlal kázat a hlásat vzkříšení ze smrti – učení o smrti – ale pokání a odpuštění hříchů, nový život, Království. Zvěstovali, co znali, že v Kristu začal nový život, že je Životem Věčným, Naplněním, Vzkříšením a Radostí světa.

Církev je vstupem do vzkříšeného života Kristova, společenstvím ve věčném životě, „radostí a pokojem v Duchu Svatém.“ Je též očekáváním „dne bez večera,“ dne Království; ne nějakého „jiného světa,“ ale naplněním všech věcí a veškerého života v Kristu. Sama smrt se v Kristu stává aktem života, protože ji naplnil sebou samým, svou láskou a světlem. V něm „je vše vaše…ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží“ (1Kor 3:21-23). Pokud učiním svým tento nový život, hlad a žízeň po Království, očekávání Krista, jistotu, že Kristus je Život, pak bude moje skutečná smrt aktem společenství s Životem. Neboť jak život, tak smrt nás mohou oddělit od Kristovy lásky. Nevím, kdy a jak přijde naplnění. Nevím, kdy dojdou všechny věci naplnění v Kristu. Nevím nic o „kdy“ a „jak.“ Avšak vím, že v Kristu započal tento Veliký Průchod, Pascha světa, že světlo „budoucího světa“ k nám přichází v radosti a pokoji Ducha Svatého, neboť Kristus vstal z mrtvých a Život kraluje.

Konečně vím, že je to víra a jistota, která plní radostí význam slov sv. Pavla, které čteme vždy, když slavíme „průchod“ bratra, jeho usínání v Kristu:

Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1Tes4, 16-17)

Zde naleznete překlad první kapitoly s názvem Život světa.
Zde naleznete překlad druhé kapitoly s názvem Euchariste.
Zde naleznete překlad třetí kapitoly s názvem Čas misie.
Zde naleznete překlad čtvrté kapitoly s názvem Z vody a Ducha.
Zde naleznete překlad páté kapitoly s názvem Tajemství lásky.
Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek ZA ŽIVOT SVĚTA – 6. kapitola: Smrtí smrt překonal – Alexander Schmemann