Za život světa – Alexander Schmemann

7. kapitola: Vy jste toho svědci

 

Není třeba opakovat, co bylo v posledních letech tak často a tak důkladně probíráno: Církev je misie a být misií, je její skutečnou podstatou, jejím opravdovým životem. Je však třeba připomenout jistý „rozměr“ křesťanské misie, na který, bylo od dob, kdy Církev ve světě zaujala postavení, uznávanou pozici „světového náboženství,“ často zapomínáno.

Nejdříve však několik slov o současném stavu misie. Bez ohledu na úspěchy křesťanské misie v minulosti, musíme dnes čestně přijmout dvojí selhání: nedosáhli jsme žádného podstatnějšího „vítězství“ nad ostatními velkými světovými náboženstvími, ani jsme žádným významnějším způsobem nepřemohli převažující a rostoucí sekularismus naší kultury. Při pohledu na ostatní náboženství můžeme křesťanství považovat za jedno z nich, časy, kdy je bylo možné, při konfrontaci se samozřejmou „nadřazeností“ křesťanství, považovat za „primitivní“ a odsouzené k zániku, jsou dávno pryč. Nejen že tato náboženství nezmizela, ale vykazují pozoruhodnou vitalitu a „přetahují“ věřící i v takzvané „křesťanské“ společnosti. Pokud jde o sekularismus, nic neukazuje lépe naši neschopnost vyrovnat se s ním, než zmatek a rozdělení mezi samotnými křesťany: úplné a násilné odmítnutí sekularizmu všemi směry křesťanského „fundamentalismu“ se střetává s téměř nadšeným přijetím četnými křesťanskými interprety „moderního světa“ a „moderního člověka.“ Z toho vyplývá nekonečné přehodnocování křesťanů – jejich misijních úkolů, a místa a práce ve světě.

Můžeme rozeznat dva hlavní proudy, či tendence. Prvním z nich je náboženský přístup, o kterém jsme již mluvili v první kapitole. Cílem misie je propagace náboženství, jež je považováno za základní potřebu člověka. Podstatné je, že i nejtradičnější, nejkonfesnější, „nejexklusivnější“ náboženství přijímají, ve vztahu k ostatním náboženstvím, ve všech druzích „dialogů“ a „smíření,“ myšlenku modus vivendi. Existuje – takový je předpoklad – základní náboženství, jakési základní „náboženské“ a „duchovní hodnoty,“ které musí být bráněny před ateismem, materialismem a dalšími formami bezbožnosti. Nejen „liberální“ a „bezkonfesní,“ ale i nejkonzervativnější křesťané jsou připraveni vzdát se původní myšlenky misie, co by kázání jediného, pravého univerzálního náboženství, jenž je v opozici ke všem ostatním náboženstvím, a nahradit ho společným postupem všech náboženství proti nepříteli: sekularismu. Ve chvíli, kdy jsou všechna náboženství ohrožována vítězným postupem sekularismu, když jsou náboženství a „duchovní hodnoty“ na ústupu, musí všichni věřící všech vyznání zapomenout na své spory a sjednotit se v obraně těchto hodnot.

Jaké jsou však tyto „základní náboženské hodnoty?“ Analyzujeme-li je poctivě, nenajde ani jedinou, která by byla „podstatně“ odlišná od toho, co v celé své kráse hlásá a nabízí sekularismus. Etika? Zájem o pravdu? Lidské bratrství a solidarita? Spravedlnost? Odříkání? Upřímně řečeno, mezi „sekularisty“ je o tyto „hodnoty“ mnohem větší zájem, nežli u organizovaných náboženství, která se velmi snadno přizpůsobila etickému minimalismu, intelektuální lhostejnosti, pověrám a mrtvému tradicionalismu. Co zůstává, je slavná „úzkost“ a nesčetné „osobní problémy,“ o kterých náboženství tvrdí, že je v jejich řešení nanejvýše kompetentní. Ale ani zde to však není příliš valné, – již jsme o tom hovořili – protože při řešení těchto „problému“ si náboženství musí půjčovat celý arzenál terminologie z různých světských „terapeutických postupů.“ Nejsou náhodou „hodnoty“ zdůrazněné jak v náboženských, tak světských návodech rodinného štěstí ve skutečnosti stejné, v jazyku, grafice a doporučených postupech?

Zní to jako paradox, ale základní náboženství, jenž je kázáno a přijímáno jako jediný prostředek k překonání sekularismu před sekularismem kapituluje. Kapitulace může probíhat – opravdu se tak děje – ve všech křesťanských konfesích, ačkoliv má jiný „odstín“ v předměstské nekonfesní „společenské církvi“ či v tradiční, hierarchické a konfesní liturgické farnosti. Kapitulace však nespočívá ve vzdání se víry, tradice, symbolů a zvyků (za toto vše je světský člověk, unavený účelností svého konání, velmi rád), ale v přijímání světských hodnot pomoci, být nápomocen při tvorbě charakteru, pokoje mysli, či zajištění věčné spásy, co by skutečného poslání náboženství. V tom leží „klíč“ k pochopení, proč je dnes náboženství kázáno a přijímáno miliony a miliony průměrných věřících. Je opravdu ohromující, jak malý rozdíl existuje v náboženském uvědomění členů jednotlivých konfesí, jejichž dogma se zdají být vůči sobě v naprosté opozici. Neboť i když člověk změní náboženství, je to obvykle proto, že přijme nabídku „větší pomoci“ – ne více pravdy. Zatímco náboženští představitelé probírají ekumenismus na nejvyšších místech, u samých kořenů tohoto „základního náboženství“ již ekumena existuje. Právě zde, tomto „bodě,“ nacházíme zdroj zjevného úspěchu náboženství v částech světa, jako je Amerika, kde náboženský „boom“ způsobuje sekularizace náboženství. Je však i zdrojem úpadku náboženství v částech světa, kde člověk nemá dostatek času pro neustálý rozbor svých úzkostí a kde „sekularismus“ drží příslib chleba a svobody.

Pokud je toto náboženstvím, bude jeho úpadek pokračovat, ať již formou přímého opouštění náboženství, či chápáním náboženství, jako přívěšku ke světu, který již dávno přestal odkazovat sebe a všechny činnosti k Bohu. V tomto hlavním úpadku náboženství mají velká nekřesťanská „náboženství“ větší šanci na přežití. Můžeme se tedy ptát, zda z pohledu toho, co člověk dnes od náboženství očekává, nenabízejí některé nekřesťanské „duchovní tradice větší pomoc.“ Islám i Buddhismus nabízí perfektní duchovní „uspokojení“ a „pomoc“ nejen primitivním lidem, ale i nejsofistikovanějším intelektuálům. Cožpak praktikovaná orientální moudrost a mysticismus nemají pro věřící lidi na celém světě téměř neodolatelnou přitažlivost? Je třeba se obávat, že jisté „mystické“ aspekty pravoslaví vděčí za svoji rostoucí popularitu na Západě jednoduchému – i když mylnému – ztotožnění s orientálním mysticismem. V některých esoterických skupinách, jež jsou extrémně lhostejné k životu, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, mají asketické spisy shromážděné ve Filokálii obrovský úspěch. Duchovní zaujetí těchto skupin není, dle posledních rozborů, příliš odlišné od zaujetí Christo–centricky orientovaných kazatelů osobní spásy a „zajištění věčného života“. V obou případech je nabízen „duchovní rozměr“ života, který zanechává “materiální dimenzi“ – tedy, samotný svět – neporušenou a beze změny, a opouští ji bez jediné známky špatného svědomí. Jde o velmi závažnou otázku, není pod zdánlivě tradičním obalem některých forem současné křesťanské misie dlážděna cesta „světovému náboženství,“ které bude mít jen velmi málo společného s vírou, která již jednou dobyla svět?

2

V přijetí sekularismu spočívá druhá tendence. Podle ideologů „nenáboženského“ křesťanství není sekularismus nepřítelem, ani plodem tragické ztráty náboženství, či hříchem a tragédií, ale je světem „přicházejícího věku,“ který musí křesťanství uznat a přijmout jako naprosto normální: „Poctivost vyžaduje, abychom si uvědomili, že musíme žít ve světě, jako kdyby v něm žádný Bůh nebyl.“ Tento názor byl nedávno rozvinut v několika pozoruhodných knihách, není však potřeba ho zde dále rozebírat. Pro nás je důležité, že misie je tu chápána především z hlediska lidské solidarity. Křesťan je „člověkem pro druhé.“  Úplně a bezpodmínečně sdílí v lidském životě perspektivu, danou příběhem Ježíše Nazaretského. Křesťanskou misií není kázání Krista, ale žít křesťanský život.

V tomto trendu můžeme bezpochyby nalézt velmi hodnotné „podněty.“ Sekularizmus musí být především uznán jako „křesťanský“ jev, jako důsledek křesťanské revoluce. Může být vysvětlen pouze v historickém kontextu, jehož počátkem je setkání Athén a Jeruzaléma. Jednou z největších chyb náboženského anti-sekularismu je, že nevidí sekularismus skládající se z veites chretiennes devenues folles, křesťanských pravd, jenž „převrátil,“ a tak pouhé odmítnutí sekularizmu je ve skutečnosti i odmítnutím některých fundamentálních křesťanských aspirací a nadějí. Je pravdou, že ne skrze přímé setkání s křesťanstvím, ale skrze „sekularizaci“ může člověk vyznávající jiná „velká náboženství“ pochopit určité rozměry myšlení a zkušenost, bez kterých nemůže být křesťanství „slyšeno.“ Je rovněž pravdou, že se křesťanství ve svém historickém vývoji vrátilo k před-křesťanské a zásadně ne-křesťanské dichotomii „posvátného“ a „profánního,“ duchovního a materiálního, atd., čímž zúžilo a porušilo své vlastní poselství.

A i když je vše uznáno, zůstává tu konečná pravda, ke které jsou, zdá se, křesťanští partyzáni sekularismu slepí. Touto pravdou je sekularizmus, – právě kvůli svému křesťanskému „původu“, nesmazatelné křesťanské pečeti – co by tragédie a hřích. Je tragédií, protože člověk ochutnal dobré víno a dával a stále dává přednost obyčejné vodě; uzřel opravdové světlo a vybral si světlo vlastní logiky. Je opravdu charakteristické, že proroci a kazatelé „sekularizovaného křesťanství“ neustále odkazují k „modernímu člověku,“ jako k jedinému, který „používá elektriku“ a kdo je formován „industrialismem“ a „vědeckým pohledem na svět.“ Poezii a umění, hudbu a tanec v to však nepočítaje. „Moderní člověk“ přichází „do let“ jako smrtelně vážný dospělý, vědom si svého utrpení a odcizení, ale ne radosti, sexu, ale ne lásky, vědy, ale ne „tajemství.“ Jelikož ví, že neexistuje „nebe,“ nemůže pochopit modlitbu k našemu Otci, jenž je na nebesích a tvrzení, že nebe a země jsou plny Jeho slávy. Hřích je též tragédií, protože sekularismus je lží o světě. „Žít ve světě, jako by v něm nebyl žádný Bůh!“  – upřímnost k Evangeliu, k celé křesťanské tradici, ke zkušenosti každého svatého a každého slova křesťanské liturgie požaduje pravý opak: žít ve světě, kde je vše nazírané jako zjevení Boží, znamení Jeho přítomnosti, radosti z Jeho příchodu, pozvání ke společenství s Ním, naděje na naplnění v Něm. Od letnic, pro ty kdo věří v Krista a vědí, že je životem světa – v Něm se svět ve své úplnosti opět stává liturgií a communiem  a vystoupáním – leží na všem pečeť, paprsek, znamení Ducha Svatého. Přijmout sekularizmus jako pravdu o světě, znamená změnit původní křesťanskou víru tak hluboce a radikálně, že zde musí zaznít otázka: mluvíme opravdu o stejném Kristovi?

3

Jediným cílem této knihy bylo ukázat, či spíše „zaznamenat,“ že volba mezi redukcí křesťanství na „náboženství“ a „sekularismus“ není jedinou volbou, že jde ve skutečnosti o falešné dilema. „A vy jste toho svědci…“ Ale čeho? Snažili jsme se o tom hovořit jazykem, který však nemůže být nikdy přiměřený. Je naší jistotou, že vystoupání Církve v Krista, radost budoucího světa, Církev jako tajina – dar, počátek, přítomnost, slib, realita, očekávání – Království, je zdrojem a počátkem veškeré křesťanské misie. Pouze pokud se navrátíme z Kristovy přítomnosti, obnovujeme svět, co by smysluplné místo našeho křesťanského působení, vidíme pravou realitu světa, a tak nalézáme, co musíme učinit. Křesťanská misie je vždy na svém počátku. Dnes jsem poslán do světa v radosti a pokoji, „viděli jsme světlo pravé,“ přijali jsme Ducha nebeského, stali jsme se svědky božské Lásky.

Co hodlám dělat? Co by měla Církev a každý křesťan v tomto světě dělat? Co je naší misií?

Na tyto otázky neexistuje v kategorii praktické „recepty“ žádná odpověď. „Vše závisí“ na tisíci faktorech – je neustále třeba používat všechny schopnosti lidské inteligence a moudrosti, organizování a plánování. A tak – toto je „bod“ ke kterému jsme chtěli na těchto stránkách dospět – „vše závisí“ hlavně na našem bytí, co by pravých svědků radosti a pokoje Ducha Svatého, nového života, jehož jsme se stali v Církvi účastni.  Církev je tajinou Království – ne proto, že dává možnost božských úkonů, nazývaných „tajiny,“ ale v první řadě proto, že je pro člověka možností uzřít v tomto světě a skrze něj „svět budoucí,“ vidět ho a „žít“ ho v Kristu. To je možné, pouze pokud v temnotě tohoto světa rozpoznáme, že Kristus již naplnil všechny věci sebou samým, že nám jsou tyto věci, ať již jde o cokoliv, v plném významu a kráse, zjeveny a darovány. Křesťan je ten, kdo nachází Krista a v něm radost kamkoliv se podívá. Tato radost proměňuje všechny jeho lidské pány a programy, rozhodnutí a činy, činí veškerou jeho misii tajinou návratu světa k Tomu, jenž je životem světa.

Zde naleznete překlad první kapitoly s názvem Život světa.
Zde naleznete překlad druhé kapitoly s názvem Euchariste.
Zde naleznete překlad třetí kapitoly s názvem Čas misie.
Zde naleznete překlad čtvrté kapitoly s názvem Z vody a Ducha.
Zde naleznete překlad páté kapitoly s názvem Tajemství lásky.
Zde naleznete překlad šesté kapitoly s názvem Smrtí smrt překonal.
Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek ZA ŽIVOT SVĚTA – 7. kapitola: Vy jste toho svědci – Alexander Schmemann