MANŽESTVÍ: Pravoslavný pohled I. kapitola – John Meyendorff

I. ÚVOD

Všechny pravoslavné příručky a katechizmy definují manželství jako tajinu či „mystérium“ Církve. Na první pohled, se nám tato definice může zdát zvláštní;  manželství je uzavíráno jak křesťany, tak ne-křesťany, ateisty a generacemi lidských bytostí, které nikdy neslyšely o významu slova „mystérium.“ Člověk se narodí, ožení, zplodí děti a zemře. To jsou zákony přírody, které Bůh ustanovil a požehnal; samotné manželství však bylo zřízeno Církví. Muži a ženě, kteří vstupují do manželství je uděleno velmi speciální požehnání nazývané „tajina.“ Proč?

O manželství existuje veliké množství literatury, sepsané římskými katolíky, protestanty, psychology, psychoanalytiky, sociology i kanonisty. Otázky související s lidskou sexualitou jsou dnes utvářeny pomocí médií. Veřejně se probírají témata, o kterých předešlé puritánské generace nehovořily ani v soukromí. Freud a Jung způsobili revoluci nejen v etice sexuality ale též v chápání lidské přirozenosti. Římskokatolická církev přijala obtížně ospravedlnitelná stanoviska – například úplný zákaz „umělé“ kontroly početí (jako by bylo snadné stanovit hranici mezi „umělou“ a „přirozenou“ antikoncepcí). Krize, která vznikla v římskokatolické církvi díky encyklice Humanae vitae neměla vliv jen na otázky kontroly početí, ale i na filosofii manželství a hmotné odpovědnosti. Toto vše si žádá zhodnocení a odpovědi z pravoslavného hlediska.

Probírat všechny problémy způsobené výše zmíněným vývojem, problémy, které ovlivňují manželství a sexualitu, je nad rámec autorových kompetencí a rozsahu této eseje. Naším tématem bude manželství z pohledu tajinného, tj. vstoupíme na pole psychologie, fyziologie i sociologie. Autor věří, že pravoslavné chápání tajiny manželství nabízí jediný možný křesťanský přístup k problémům, jež dnes vyvstávají. Takovéto pojetí se samozřejmě odlišuje od tradičně přetrvávajícího přístupu západních křesťanů a může nabízet rozdílná východiska konkrétních řešení.

Samotná myšlenka manželství jako tajiny předpokládá, že člověk není pouze bytost s fyziologickými, psychologickými a sociálními funkcemi, ale že je též příslušníkem Království Božího, tj. jeho celý život – zejména rozhodující okamžiky – jsou ovlivňovány věčnými hodnotami a samotným Bohem.

Pravoslavný křesťan uskutečňuje toto sjednocení zejména  Eucharistií. Eucharistie či „Božská liturgie“ je okamžikem a místem, kdy a kde pravoslavný křesťan realizuje své skutečné bytí. V Eucharistii se Království Boží – jehož příslušníkem se stal skrze křest – stává přímo přístupné duchovním smyslům člověka. Božská liturgie začíná slovy: „Blahoslaveno budiž království Otce i Syna i Svatého ducha.“ Během Liturgie přestává být Církev konkrétním shromážděním lidí, organizací a stává se opravdovou „Církví Boží.“ Sám Kristus vede shromáždění a shromáždění je proměněno v jeho tělo. V té chvíli jsou veškeré rozdíly mezi konkrétní historickou událostí a věčností překonány. Skutečný smysl manželství jako tajiny může být pochopen pouze na základě Eucharistické Božské liturgie.

V naší současné praxi není propojení mezi manželstvím a Eucharistií příliš patrné. Sňatek může působit jako osobní, či rodinná záležitost. Může mu být v chrámu požehnáno a může tím získat uklidňující nádech legitimnosti a posvátnosti; jeho vztah k Liturgii Církve však zůstává pro většinu z nás nejasný. Současný obřad nemá k Eucharistii žádný zřetelný vztah – účastní se ho pouze pozvaní příbuzní a přátelé. Aby bylo možné porozumět novozákonnímu učení i konzistentní praxi pravoslavné církve vztahující se k manželství, musíme na křesťanské manželství pohlížet v kontextu Eucharistie, což se pokusíme v této eseji ukázat.Eucharistie a přístup, jenž je při Eucharistii vyžadován, je klíčem, který vysvětluje křesťanský vztah ke „sňatkům církevním,“ i těm, které bývaly a stále ještě jsou uzavírány mimo Církev. Mnoho praktických obtíží, kterým čelíme, pramení z nepochopení základního propojení manželství a Eucharistie.

Chceme-li zformulovat pravoslavné odpovědi na výzvy dnešních dní a dostát odpovědnosti v této moderní sekulární společnosti, musí být vše objasněno. Chápání manželství z „Eucharistické“ perspektivy ve skutečnosti jasně ukazuje, jaký nárok klade křesťanství na člověka – je obrazem Božím, určen k účasti na božském životě. Psychologové a sociologové mohou na základě svých omezených šetření dosáhnout předzvěsti této pravdy, nemohou ji však v plném rozsahu potvrdit. Křesťanská zkušenost – „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem“ (sv. Athanasius Alexandrijský) – je sama o sobě schopna si toto vše odvážně nárokovat. Křesťanský sňatek je vyjádřením této zkušenosti.

Liturgické a historické skutečnosti, zmíněné v této eseji jsou dobře známé, naše práce se bude skládat pouze z čerpání potřebných závěrů a pokusu vytvořit vzor, na jehož základě bude možné vrátit do povědomí současných křesťanů esenciální smysl manželství.

I. Judaismus a Nový zákon

Židovské pojetí Starého zákona spatřovalo základní smysl a naplnění manželství v plození dětí. Nepostradatelným a nejviditelnějším znamením Božího požehnání bylo pokračování rodu. Poslušnost a důvěra v Boha přinesla Abrahamovi slib slavného rozmnožení: „…jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu“ (G 22,17-18). Tento svatý slib daný Abrahamovi vysvětluje, proč byla bezdětnost, zvláště u žen, chápána jako prokletí.

Tento pohled, jasně vyjádřený Starým zákonem, původně souvisel s faktem, že raný judaismus neměl žádnou představu o životě po smrti. V nejlepším případě jste mohli doufat v temnou a nedokonalou existenci na místě zvaném sheol (často nepřesně překládané slovem „peklo“). Žalmista žádá Boha o pomoc proti nepřátelům, kteří usilují o jeho život; ví, že Hospodin „více nevzpomíná“ zabité, jež jsou „odetnuti od ruky Boží.“ Žádostí o pomoc proti těm, jež se ho snaží zabít, vyzývá skepticky Boha: „Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu?“ (Ž88,11) Bůh byl „Bohem živých,“ a nikoliv mrtvých. Slib daný Abrahamovi naznačil, že život může pokračovat skrze potomstvo, proto mělo rození dětí zásadní význam.

Manželství– monogamní či polygamní – bylo považováno za běžný prostředek k zajištění pokračování rodu, konkubinát byl tolerován a někdy dokonce doporučován (Gn 16:1-3).

Součástí instituce „levirátního manželství“ (Gn 38,8) byla povinnost „opatřit potomstvo“ mrtvému bratrovi, vzít si jeho ovdovělou ženu a zajistit mu tak částečné přežití v dětech jeho manželky. Monogamní manželství, založené na vzájemné věčné lásce muže a ženy existovalo spíše jen jako ideální vzor. Můžeme ho spatřit v příběhu stvoření, v Písni písní a v různých prorockých podobenstvích lásky Boha k jeho lidu. Nikdy se však nestalo absolutní náboženskou normou, nebo požadavkem.

V Novém zákoně se smysl manželství radikálně mění. Rozdíl je naprosto zřetelný, protože texty užívají starozákonní kategorie myšlení, aby tak explicitně vyjádřily změnu. V žádném textu Nového zákona není manželství ospravedlňováno rozmnožováním. Samotné rození dětí je prostředkem spásy, pouze pokud je naplněno„ve víře, lásce a svatosti“ (1Tim2,15). Proměna starozákonních norem je nejvíce vidět v těchto třech případech:

1) Všechna synoptická evangelia (Mt 22,23-32; Mk 12,18-27; Lk 20,27-37) hovoří o Ježíšově vztahu k „levirátnímu manželství.“ Je důležité si uvědomit, že otázka je vztažena ke Kristovu učení o vzkříšení a nesmrtelnosti, které překonává veškeré obavy o přežití skrze potomstvo. Když se saduceové (kteří tvrdili, že žádné vzkříšení nebude) ptali, komu ze sedmi bratrů, jenž si postupně vzali stejnou ženu, bude po vzkříšení tato žena patřit, odpověděl jim Ježíš, že „po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.“ 

Tento text je často vnímán jako náznak chápání manželství co by pouze pozemské instituce, která zaniká smrtí. Na Západě toto učení zvítězilo; západní církev nikdy neodrazovala vdovce od nového sňatku, ani počet sňatků nikdy neomezovala. Kdyby byl tento výklad Ježíšových slov správný, stál by zřetelně v protikladu k učení sv. Pavla i ke kanonické praxi pravoslavné církve, která je po staletí konzistentní. Z křesťanského pohledu je manželství absolutně jedinečné a s „levirátem“ neslučitelné. Křesťanská církev nebude nikdy nabádat muže, aby si brali ovdovělé manželky svých bratrů (viz kapitola X). Jak řekl Klement Alexandrijský: „Hospodin neodmítá manželství, ale zbavuje jejich mysli očekávání živočišných tužeb ve vzkříšení.“ Rozsah Ježíšovi odpovědi je omezen pouze dotazem saduceů. Odmítali vzkříšení, protože ho chápali pouze jako obnovení lidské existence na zemi, to však, dle židovského učení spočívalo v manželství, skrze rozmnožování pohlavním stykem. Ježíš jim ale odpovídá, že se „mýlí,“ protože v Království budou lidé jako „andělé.“ Ježíšova odpověď tak není ničím jiným, než odmítnutím naivního a materialistického chápání vzkříšení, nedává manželství žádný pozitivní význam. Kristus hovoří o levirátním manželství, nikoliv o manželství křesťanském, jehož smysl je odhalen – jak implicitně, tak explicitně – v dalších částech Nového zákona.

2) Kristovo učení zakazující rozvod odráží mnohem pozitivněji podstatu křesťanského manželství. Je vyjádřeno přímou opozicí židovskému Deuteronomiu, které rozvod povoluje (Mt 5,32; Mk10,11; Lk 16,18). Skutečnost nerozlučitelnosti křesťanského manželství vylučuje veškeré utilitární výklady. Spojení mezi mužem a ženou je samo o sobě dostačující; je věčným spojením mezi dvěma jedinečnými a věčnými osobnostmi, spojením, které nemůže být porušeno obavami o „potomstvo“ (ospravedlnění konkubinátu) či rodinnou solidaritou (podstata „levirátního manželství“).

Nezrušitelnost manželství není právně absolutní podmínkou. Zajímavá výjimka zmíněná Matoušem („mimo případ smilstva“ Mt5,32) nám připomíná, že zákon Božího království není vymahatelný, předpokládá svobodnou odpověď člověka, proto musí být dar křesťanského manželství přijat, svobodně užíván, avšak může být člověkem též odmítnut. Obecně platí, že Evangelium nikdy neredukuje mysterium lidské svobody do právních předpisů. Nabízí člověku jediný dar hodný „obrazu Božího“ – „nemožnou“ dokonalost. „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Kristův požadavek absolutní monogamie, se jeho následovníkům často zdál nemožný (Mt 19,10). Láska je ve skutečnosti za hranicemi kategorií možného a nemožného. Je „dokonalým darem,“ poznatelným pouze skrze zkušenost. Je samozřejmě v rozporu s cizoložstvím. V případě cizoložství je tento dar odmítnut a manželství zaniká. Co následuje, není jen právní „rozvod,“ ale tragédie zneužití svobody, tj. hřích.

3) Hovoří-li sv. Pavel o vdovství, předpokládá, že manželství smrtí nezaniká, neboť „láska nikdy nezanikne“ (1Kor 13,8).  Obecně platí, že Pavlův přístup k manželství je jasně odlišný od židovského, rabínského pohledu, což je patrné zejména v listu Korintským, kde velmi upřednostňuje celibát před manželstvím. Svůj negativní postoj k manželství sv. Pavel rehabilitoval v listu Efeským, kde vztahuje manželství k jednotě mezi Kristem a Církví – tato doktrína tak, jak ji nalézáme v pravoslavné tradici, se stala základem celé teologie manželství.

V případě sňatku ovdovělých je stanovisko sv. Pavla, vyjádřené v prvním listu Korintským, beze změny přijato do kanonické a tajinné tradice Církve: „Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit“ (1Kor 7,9). Druhé manželství – jak ovdovělých, tak rozvedených – je tolerováno jako lepší varianta, než se „trápit.“ Druhému manželství nebylo v chrámu až do desátého století žehnáno a dodnes zůstává překážkou pro vstup do duchovenstva. Současný stav žehnání druhému manželství jasně ukazuje, že je připuštěno pouze ze soucitu. V každém případě se Písmo a Tradice shodují, že věrnost vdovce či vdovy zesnulému partnerovi je více než „ideál;“ je pro křesťany normou. Křesťanské manželství není pouze pozemskou sexuální jednotou, ale věčným poutem, které bude trvat, i když budou naše těla již „duchovními“ těly a když se Kristus stane „vším ve všem.“

Uvedené tři body jasně ukazují, že je v Novém zákoně představen zcela nový koncept manželství; závisí přímo na „Blahé zvěsti“ vzkříšení, kterou Kristus přinesl. Křesťan je povolán – již v tomto světě – okusit nový život, stát se občanem Království; a může tak činit v manželství. Manželství pak přestává být jak pouhým uspokojením dočasných přirozených pudů, tak prostředkem k zajištění iluzorního přežití skrze potomstvo. Jde o jedinečné spojení dvou bytostí v lásce, dvou bytostí, které mohou transcendovat svoji lidskost a být tak spojeni nejen „jeden s druhým,“ ale též „v Kristu.“

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek MANŽELSTVÍ – I. kapitola – John Meyendorff