MANŽELSTVÍ – II. a III. kapitola – John Meyendorff

II. RANÁ CÍRKEV A ŘÍMSKÉ PRÁVO

V římské kultuře nebylo manželství chápáno jako prostředek k zajištění potomků, ale jako dohoda mezi dvěmi svobodně se rozhodujícími stranami. Známá zásada římského práva říká, že „manželství nespočívá v pohlavním styku, ale v souhlasu“ (nuptias non concubitus, sed consensus facit). Tato definice, popularizovaná Modestinem – „soužití se svobodnou ženou je manželstvím, nikoliv konkubinátem,“ proto nemůže být soužití s otrokyní nikdy nazýváno „manželstvím,“ jelikož otrokyně nemůže dát svobodný souhlas – se stala základem civilního práva ve všech moderních zemích. Podstata manželství spočívá v souhlasu, který následně dává smysl a právní základ manželské dohodě či smlouvě.

Skutečnost, že sňatek zakotvený v římském právu byl dohodou mezi dvěma svobodnými stranami, znamenal, při porovnání s jinými koncepty přetrvávajícími v ostatních starověkých civilizacích, značný sociální pokrok. Poskytoval právní rámec pro celkovou emancipaci žen a jejich zrovnoprávnění s muži.

Jelikož bylo manželství právní smlouvou, jejímž předmětem byly zúčastněné strany, nepotřebovalo pro udělení platnosti již nikoho dalšího. Stát však poskytoval zázemí pro evidenci manželských dohod. Registrace znamenala kontrolu souladu s právními předpisy, a připravený materiál pro rozhodování v případných manželských soudních sporech.

Římské právo, stejně jako Mojžíšův zákon, dávalo možnost zrušení manželské smlouvy. Podmínky rozvodu se však velmi lišily před příchodem Krista a po něm.

Křesťanská Církev, a to jak v době pronásledování, tak během spolupráce s římským státem, přijímala právo týkající se manželství. Starověká definice manželství co by „smlouvy“ zůstala platná a státem uznávaná i v době, kdy již bylo křesťanství převažujícím státním náboženstvím. Je dokonce obsažena ve čtrnácti kapitolách církevního Nomocanonu.  Nacházíme ji též ve slovanské verzi Nomocanonu, nazývané Kormchaia Kniga, jenž byla ve slovanských zemích až do počátku devatenáctého století základem kanonického práva. Ve spisech prvních Otců můžeme nalézt tutéž shodu koncepce a terminologie s římským právem. Následující text pochází od Athenagora, spisovatele druhého stolení, z jeho Apologie k císaři Marku Aureliovi (kapitola 33): „Každý z nás považuje za svou ženu tu, se kterou se oženil podle vašeho zákona.“ Když definuje svatý Jan Zlatoústý manželství, co by „nic jiného než blízkost či příbuzenství,“ odkazuje tak přímo na „občanský zákon“ (Hom. 56 on Genesis, 2).

Množství patristických citátů vztahujících se k tomuto tématu je nepřeberné. Nehovoří však o tom, že by Církev byla k otázce manželství lhostejná, či že by neměla žádný názor a tak jednoduše přijala za svůj stávající římský koncept manželství jako smlouvy. V příštích kapitolách se Vás o tom pokusím přesvědčit. V celé své historii, neukázala nikdy křesťanská církev jasněji, že do světa přinesla novou a bezprecedentní božskou realitu a přítomnost. Z výše uvedených novozákonních citátů vyplývá, že tato nová realita též znamenala zcela nový přístup k manželství, který je odlišný jak od židovského, tak od římského pojetí. Tato nová realita nebyla původně vyjádřena konkrétním a svébytným svatebním obřadem, její povaha nespočívala v potlačení stávajících zákonů sekulární společnosti. Křesťané chápali hodnotu římského řádu. Oceňovali pokrok, který do mezilidských vztahů zavedli některé aspekty římského práva. Přesto nikdy nezapomínali na zvláštní a zcela novou zkušenost a závazek, který přijali ve křtu a v Eucharistii. Nebylo důležité, že neexistoval žádný konkrétní obřad sloužící k uzavření manželství, záleželo však na tom, kdo manželství uzavíral. Pokud šlo o křesťany, bylo jejich manželství křesťanské, zahrnující křesťanskou odpovědnost a křesťanskou zkušenost. Pro ně nebylo manželství obyčejnou právní dohodou, ale tajinou.

III. MANŽELSTVÍ JAKO TAJINA ČI „TAJEMSTVÍ“

„Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev“ (Ef 5,32). V páté kapitole listu Efeským objevujeme odlišný smysl křesťanského manželství, prvek, který nelze vtěsnat do židovského utilitarismu ani do římského práva – jak muži, tak ženě je dána možnost a zodpovědnost proměnit svůj „souhlas“ v realitu Království.

Každá lidská bytost je součástí pozemské společnosti, občanem své země a členem své rodiny. Nemůže se vyhnout potřebám hmotné existence a musí plnit své společenské povinnosti. Evangelium neodmítá zodpovědnost, kterou má člověk ke světu a lidské společnosti. Pravé křesťanství nikdy nepožadovalo odmítnutí světa. Dokonce ani mniši neposkytují světu službu popíráním jeho existence a významu, ale tím že odmítají nárok světa na ovládání člověka a omezení jeho svobody. Povolání člověka – „obrazu a podoby Boží“ v něm – je v první řadě, neomezené, „božské,“ je to svobodné využití tvůrčího potenciálu, jeho touhy po absolutním Dobru, po nejvyšší formě Krásy, po pravé Lásce, po možnosti opravdového prožití této Dobrotivosti; protože sám Bůh je Dobrotivý, je Krása a Láska a On sám miluje člověka. K Němu může člověk volat, Jeho hlas může uslyšet a Jeho lásku prožít. Pro křesťana není Bůh idea, kterou má pochopit, ale Osoba, se kterou se má setkat: „…já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás“ (Jn 14,20). V Bohu člověk objevuje svoje lidství, jelikož byl stvořen jako „obraz Boží.“ Kristus, pravý Bůh, též ukazuje pravé lidství, ne navzdory svému božství, ale právě díky tomu, že je pravý Bůh: v něm vidíme božskost jako skutečnou normu lidství.

Když je člověk pokřtěn a v Eucharistii se stane s Kristem „jedním tělem,“ stává se ve skutečnosti více sám sebou, obnovuje skutečný vztah k Bohu a k bližním a se vším Bohem darovaným a neomezeným potenciálem tvořivosti, služby a lásky se navrací ke své světské odpovědnosti.

Když sv. Pavel nazývá manželství „tajemstvím“ či („tajinou:“ řecké slovo má stejný význam), myslí tím, že člověk v manželství neuspokojuje pouze potřeby své pozemské, sekulární existence, ale též uskutečňuje cosi velmi důležitého, cosi ze smyslu svého stvoření, tj. vstupuje do říše věčného života. Člověk oplývá různými talenty a schopnostmi – materiálními, intelektuálními, emocionálními – je však omezen časem. Nyní, „narodit se z vody a Ducha“ znamená vstoupit do říše věčného života. Jelikož je skrze Kristovo vzkříšení tato říše přístupná, může být poznána a sdílena. Když sv. Pavel nazývá manželství „tajemstvím,“ potvrzuje tak, jeho místo ve věčném Království. Muž se spolu se svojí ženou stávají jedinou bytostí, jedním jediným „tělem,“ stejně jako Syn Boží přestal být pouze sám Sebou, tj. Bohem, ale stal se též člověkem, tak se i společenství jeho lidu může stát jeho Tělem. Z tohoto důvodu evangelijní příběhy tak často přirovnávají Království Boží ke svatební hostině, čímž naplňují vize starozákonních proroků, vize svatby mezi Bohem a jeho vyvoleným lidem, Izraelem. Skutečné křesťanské manželství není jedinečné na základě nějakého abstraktního práva či etického nařízení, ale proto, že je tajemstvím Božího Království přivádějícím člověka k věčné radosti a věčné lásce.

Jako tajemství či tajina je křesťanské manželství v rozporu s praktickou, empirickou realitou „padlého“ lidství. Zdá se stejně jako samotné evangelium, nedosažitelným ideálem. Mezi „tajinou“ a „ideálem“ je však zásadní rozdíl. Tajina není imaginární abstrakcí. Je zkušeností, ve které člověk nestojí sám, ale je propojen skrze přijímání s Bohem. V tajině má lidstvo větší účast na realitě Ducha bez vzdání se plnosti lidství. Ve skutečnosti se člověk, jak jsme již uvedli, stává autentickým člověkem a naplňuje tak své původní poslání. Tajina je „průchodem“ do pravého života, je spásou člověka. Jsou to otevřené dveře k pravé, ryzí lidskosti.

Tajina není magie. Duch Svatý nepotlačuje lidskou svobodu, ale spíše osvobozuje člověka od omezení a hříšnosti. V novém životě, pokud člověk svobodně přijímá, co mu Bůh nabízí, se nemožné stává možným. A to je též případ manželství.

Pokud člověk žije v současném, empirickém a viditelném bytí „padlého světa,“ jsou chyby, nedorozumění a dokonce i vědomá vzpoura proti Bohu, tj. hřích, možné. Církev to velmi dobře chápe, a proto není „tajemství“ Království zjevené v manželství v pravoslavné praxi redukováno do souboru právních norem. Pravé porozumění a ospravedlněná blahosklonnost k lidské slabosti jsou možné, pouze tehdy, pokud je uznána absolutní norma novozákonního učení o manželství co by tajině.

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek MANŽELSTVÍ – II. a III. kapitola – John Meyendorff