MANŽELSTVÍ – IV. kapitola – John Meyendorff

IV. MANŽELSTVÍ A EUCHARISTIE

Pokud raná Církev, jak jsme viděli, považovala manželství za „tajinu,“ předjímající radost Království Božího, jak vysvětlíme skutečnost, že nepoužívala žádný speciální obřad, či službu k jeho ustanovení? Namísto toho uznávala manželství za uzavřené na základě zákonů světské společnosti. Nikdy se nepokusila tyto zákony zrušit, ani rozbít sociální řád, který je ustanovil.

Odpověď na tuto otázku spočívá v rozdílu mezi ne-křesťanským a křesťanským manželstvím. První bylo uzavřeno mezi dvěma pohany, zatímco druhé bylo sjednáno mezi křesťany; rozdíl leží ve způsobu, jakým bylo manželství uzavřeno. Sv. Pavel nám připomíná, že Bůh nežije ve „chrámech zbudovaných člověkem,“ ale že „naše těla jsou chrámem Ducha Svatého.“  Když se skrze manželství stanou muž a žena „jedním tělem,“ je jejich svazek, jsou-li oba součástí Kristova Těla, zpečetěn Duchem Svatým, jenž přebývá v každém z nich.

Eucharistie z nich činí členy Kristova Těla.

Spojení mezi manželstvím a Eucharistií je zmíněno v příběhu svatby v Káni Galilejské (J 2,1 – 11), ve čtení, které obsahuje i současný obřad „korunování.“ Tento text je jedním z mnoha textů Janova Evangelia, který poukazuje ke křtu a k Eucharistii: jako je voda proměněna ve víno, tak může být hříšný život člověka proměněn přítomností Krista v novou realitu Království.

Křesťanští spisovatelé – ti samí, kteří uznávají právní platnost občanského manželství „podle zákonů“ – potvrzují, že právě Eucharistie dává manželství konkrétní křesťanský význam. Tertullian (druhé století) píše, že manželství „je uchystáno církví, potvrzeno obětí (Eucharistií), zpečetěno požehnáním a vepsáno anděly do nebe“ (To His Wife, II, 8:6-9). Každý křesťanský pár toužící po svatbě, prošel formalitami občanského zaregistrování, které dalo manželství platnost v sekulární společnosti a při své účasti na pravidelné nedělní liturgii obdržel, za přítomnosti celého křesťanského společenství biskupské požehnání. V té chvíli se jejich občanská dohoda stala též tajinou,“ mající věčnou hodnotou, transcendující jejich pozemské životy, jejich manželství již není vepsáno pouze do světských „registrů,“ ale i „do nebe.“ Stalo se věčným spojením v Kristu. Stejný postup je zaznamenán v dopise slavného mučedníka, biskupa Ignáce Antiochijského (100 n.l.): „Aby bylo manželství uzavřeno podle Hospodina, a ne jen dle lidského přání, musí být ti, kdo se oženili spojeni s vědomím biskupa“ (To Polycarp, 5:2).

To, co uskutečňuje „tajinu“ nemusí být nezbytně soubor konkrétních viditelných gest završených opravdovým duchovním. Církev sama – tajemné sjednocení Boha s jeho lidem – je ve skutečnosti Tajinou, Tajemstvím spásy (viz. Ef 3). Když je člověk skrze křest začleněn do tohoto spojení, jedná se o „tajinu,“ neboť se Tajemství spásy vztahuje k individuálnímu závazku tohoto člověka. Avšak všechny tyto individuální „tajiny“ jsou „završeny,“ jak píše velký pravoslavný mystik a teolog čtrnáctého stolení Nicholas Cabasilas (On the Life in Christ PG 150, col. 585B), v Eucharistii. Jak často zmiňují Evangelia, je Eucharistie svatební hostinou; dle Cabasila: „Svatba, ke které vede Ženich Církev jako panenskou Nevěstu je nejoslavovanější….když jsme se stali tělem Jeho těla a kostí z Jeho kostí“ (ibid., col. 593D)

Křest, stejně jako i dnešní obřad svěcení na diákona, kněze či biskupa se v rané Církvi konal během Liturgie. Tak tomu bylo původně i u sňatku. Pouze takovéto chápání křesťanského manželství, co by nedílné součásti Tajemství, jehož je Eucharistie „završením,“ může vysvětlit kanonické předpisy stojící proti „smíšeným manželstvím, druhému sňatku,“ atd. Tato manželství nemohou být plně tajinná. Nemohou být začleněna do Eucharistie, slovy občanského práva, nemohou být dokonale „legitimní.“

Pokud bude obnoveno původní propojení mezi sňatkem a Eucharistií, odstraní se ze současné pravoslavné praxe mnoho zmatků a nedorozumění týkajících se manželství. Teoreticky si pravoslavná tajinná teologie – dokonce i ve své scholastické, „učebnicové“ formě – v uznání kněze za „vykonavatele“ tajiny manželství uchovala, oproti římsko-katolíkům, toto propojení. V opozici jí stojí středověké teologické učení západu, které způsobilo přijetím – jako i v mnoha jiných případech – Římského práva za základ tajinné teologie zmatek: manželství je „smlouvou,“ kterou uzavírá muž a žena, jež jsou tím pádem „vykonavatelé“ tajiny, kněz je pouhým svědkem. Manželství, jako právní smlouva, je rozlučitelné pouze smrtí jednoho z partnerů, dokud však oba žijí, nelze ji zrušit. Nerozlučitelnost, je vlastně jediným křesťanským příspěvkem k římsko-katolickému pojetí manželství. Ukončeno smrtí, přijato lidským souhlasem – v převládajícím pohledu Západu, je manželství pouze pozemskou záležitostí týkající se „těla,“ nevhodné ke vstupu do Království Božího. Lze se ptát, zda takto chápané manželství je ještě stále tajinou. Tvrdí-li pravoslavná církev, že vykonavatelem tajiny manželství je kněz, stejně tak, jako je vykonavatelem Eucharistie, implicitně tak integruje manželství do věčného Tajemství, kde jsou hranice mezi nebeským a světským zrušeny, a kde získávají lidská rozhodnutí a činy věčný rozměr.

Paradoxně si však římsko-katolická církev uchovala starokřesťanskou liturgickou tradici; manželství mezi dvěma římskými katolíky je uzavíráno za přítomnosti lidu. Ten je vyloučen pouze v případě smíšených manželství. Podobná obnova tradice v pravoslavné církvi, by prospěla pravoslavné teologii manželství jistě lépe než právní koncepty, které převládaly v době, kdy římsko-katolická teologie přestala pohlížet na svoji liturgii, jako na zdroj teologie!

V jistých, velmi extrémních situacích se pravoslavná církev i dnes nachází ve stejné pozici, jakou měla během prvních staletí. Například v Sovětském svazu – kde je služba „korunování“ v rámci Církve z důvodu perzekuce náboženství státem nemožná, kde je ale možné účastnit se anonymního přijímání Eucharistie bez upozornění úřadů – církev toleruje manželství křesťanů uzavřená bez oficiálního církevního obřadu. Díky okolnostem je tato tolerance legitimní. Všude tam, kde má církev možnost provádět obřad korunování, by měla být jiná praxe zcela nepřípustná. Přistupování k Eucharistii vždy znamená, že daný pár je nejen sezdaný z církevního hlediska legitimně, ale že chce žít v souladu s evangeliem. Stejná logika platí i pro nepravoslavné páry, které vstoupí do Církve. Pokud je to nutné jsou pokřtění, či sjednoceni, či pouze vyznají svoji pravoslavnou víru, nejsou však znovu oddávání, protože jejich společné přijetí Eucharistie znamená, že jim Církev žehná jako manželům, jako muži a ženě. Praxe „znovu sezdávání“ manželských párů je zapříčiněna pouze naprostým nepochopením pravoslavného učení o manželství.

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek MANŽELSTVÍ – IV. kapitola – John Meyendorff