MANŽELSTVÍ – VI. kapitola – John Meyendorff

VI. SOUČASNÝ OBŘAD ZÁSNUB

Nová odpovědnost, kterou Církev získala, díky zákonům vydaných císařem Lvem IV. a Alexem I. – sňatek má formální legitimitu pouze pokud je uzavřen v Církvi – vyžadovala přijetí nových liturgických forem. Obřady týkající se sňatku byly na jednu stranu odděleny od Eucharistie, na druhou stranu však odrážejí věčné a neměnné učení Církve o manželství. Pravoslavná Byzanc se svojí pozoruhodnou schopností výkladu Písma, jeho vztažením na ústřední tajemství Krista, schopností užívat při vyjadřování smyslu křesťanské víry znamení a symboly, vytvořila v desátém a jedenáctém století dva pravoslavné obřady – zásnuby a korunování – které jsou Církví používány dodnes.

Obřad zásnub dnes zpravidla bezprostředně předchází obřadu korunování. Koná se v zadní části chrámu (v nartexu, či předsíni) a končí slavnostní poutí svatebního páru k ambonu, kde navazuje obřad korunování. V principu se jedná o dvě bohoslužby, které mohou být slouženy odděleně. Každá odpovídá jinému aspektu manželství. Zásnuby jsou novou formou uzavření manželské smlouvy, kde si ženich a nevěsta slibují vzájemnou věrnost. Původně se jednalo o občanský obřad. Když Církev převzala odpovědnost za uzavírání sňatků, nezrušila morální povinnosti vyplývající ze Starého zákona a římského práva.  Poskytla jim však nový biblický a duchovní význam.

Po velké ektenii, která obsahuje speciální prosby za svatební pár, následují dvě krátké modlitby, výměny prstenů a delší zakončovací modlitba. V současnosti není pro člověka vždy snadné odhalit skutečný smysl a význam biblický událostí, ke kterým texty modliteb odkazují. Nicméně, i povrchní znalost Bible nazírané ve světle Krista, vede k pozoruhodně konsistentní představě.

Ve třetí kapitole jsme viděli, že obrazy používané v Novém zákoně k popsání Království Božího, popisují Krista jako ženicha zachráněného lidstva a Jeho příchod, jako svatební hostinu.  Osvobozené od duchovní neplodnosti, sjednocené s Kristem, obdrželo lidstvo plodnost Ducha. Stalo se „Církví Boží,“ jejíž děti se nerodí ke smrti, ale k životu a nesmrtelnosti. Tajemství manželství nám, v rámci lidského bytí, zprostředkovává podobně životodárné sjednocení, v lásce mezi mužem a ženou.

Obě krátké modlitby – možná ty nejstarší – obřadu zásnub spojují manželství se spásným dílem Krista, který skrze „přijetí“ lidské přirozenosti, obnovil jednotu mezi Bohem a padlým lidstvem. V textu je obsažen příklad starozákonního manželství mezi Izákem, potomkem Abrahama a Rebekou, nevěstou ze vzdálené Mezopotámie:

Bože věčný, jenž jsi rozptýlené přivedl ke sjednocení a ustanovil jim nezrušitelný svazek lásky, jako požehnal jsi Izáka a Rebeku a učinil je dědici tvého zaslíbení, ty sám požehnej těmto služebníkům  tvým … a … veď je ke všelikému dílu dobrému.

Hospodine, Bože náš, jenž jsi Církev jako pannu čistou sobě ze všech národů zasnoubil, požehnej zasnoubení toto, spoj a ochraňuj tyto služebníky tvé v pokoji a jednomyslnosti…

Příběh zásnub Izáka a Rebeky (Gn 24) – jeden z nejkrásnějších příběhů dochovaných v knize Genesis – se znovu objeví na začátku zakončovací modlitby, která následuje po výměně prstenů:

Hospodine, Bože náš, jenž jsi provázel v Mezopotámii služebníka praotce Abrahama, poslaného, aby přivedl svému pánu Izáku ženu – nevěstu, a jenž jsi mu prostřednictvím čerpání vody zjevil, že mu má být zasnoubena Rebeka, ty sám požehnej zasnoubení služebníků svých…

Rebeka, dcera Abrahamova bratra Náchora (Gn 22,22) byla Izákova blízká příbuzná. Jelikož si Abraham nepřál, aby si Izák našel ženu z pohanských „Kenaanců,“ vyslal svého služebníka Eliezera, aby přivedl Izákovi za ženu, Rebeku. K přivedení Rebeky bylo nutno vykonat cestu do vzdálené země, kde žil dříve Abraham mezi Aramejci nomádským životem.

Z tohoto důvodu vidí církevní Otcové v zásnubách Izáka a Rebeky „druh“ povolání pohanů ke Kristu. V rozpoznání Rebeky služebníkem Eleazarem – při vážení vody ze studny – spatřují obraz křtu (Gn 24,14): křest vodou smiřuje lidstvo s Bohem. Každá křesťanská duše vycházející z křtitelnice je zasnoubena Kristu.

Takovýto výklad přejaly i zásnubní modlitby, které též zmiňují „jednotu“ „rozumné“ části stvoření, „povolání“ církve z pohanů připomíná, že Rebeka byla pozvána, aby se stala Izákovou nevěstou, když čerpala vodu ze studny. Toto pozvání bylo pro Rebeku pouhým začátkem jejího života s Izákem, stejně tak křest je pouhým začátkem křesťanského života. Zásnubní modlitba ustavuje život, který leží před námi stejným způsobem, jako apoštolové povolávající pohany začali dlouhou cestu Kristovy Církve. Hlavní cíl je však vždy stejný: obnovení ztracené jednoty s Bohem, opětovné začlenění lidského života v jeho původní celistvost. To je smysl křesťanských zásnub.

Pokud by Bůh nebyl věrný svým slibům, nemůže toto znovu začlenění lidstva skrze lásku překonat síly rozdělení a hříchu. Hlavní myšlenkou obřadu zásnub, je věrnost, vyjádřena v symbolice prstenů.

Obecně jsme zvyklí interpretovat výměnu prstenů jako zástavu vzájemné věrnosti. Sama sekulární společnost tento zvyk široce přijala. Je pozoruhodné, že žádný z biblických odkazů obsažených v „modlitbě prstenů“ nenahlíží na obřad zásnub v tomto omezeném a čistě lidském smyslu. Ve všech odkazech jsou prsteny znamením Božího slibu daného člověku (ne nutně v souvislosti s manželstvím): Josef dostal prsten od faraona v Egyptě, jako znamení jeho nové moci (Gn 41,42); babylonský král zapečetil svým prstenem lví doupě, kam uvrhli Daniela, aby tak zajistil věrnost Danielova skutečného utrpení, věrnost, kterou Bůh potvrdil tím, že Daniela od lvů uchránil (Dan 6,17); nežli se Tamar odevzdala Judovi, vyžádala si na něm prsten jako zástavu bezpečí, pro den kdy měla být tím samým Judou souzena, prsten ji ochránil před potrestáním jako nevěstky (Gn 38,18); a nakonec podobenství o marnotratném synovi, prsten je znamením otcovy obnovené lásky ke svému ztracenému synovi (Lk 15,22).

Modlitba přidává k těmto čtyřem významům prstenu ještě symboliku pravé ruky: Mojžíšova pravá ruka, kterou uvrhl vody Rudého moře na Egypťany, byla ve skutečnosti rukou Boží (Ex 15,26), která není ničím jiným než Boží mocí, jež „činí pevnými“ základy země.

Jsou tedy zásnuby pouhým právním souhlasem mezi dvěma stranami? Může ho jedna ze stran, pokud bude chtít zrušit? Pokud jsou za svědky dohody povoláni Církev a Bůh, tak ne. V tomto případě sám Bůh slibuje své požehnání a podporu, zrada je pak na každý pád pro křesťany zradou Boha a odmítnutím jeho slibu včlenění do plnosti života.

Církev vnímá zásnuby jako uzavření manželské smlouvy. Ta se však netýká pouze svatebního páru, ale i samotného Boha. To je důvod, proč 98. kánon šestého ekumenického sněmu stanoví:

Kdo si bere do manželského soužití ženu, zasnoubenou jinému, dokud snoubenec ještě žije, nechť podléhá odsouzení za provinění z cizoložství.

Byzantští kanonisté, kteří psali výklad k tomuto zákonu, zdůrazňují, že zasnoubení a manželství jsou právně shodné. Kanonista, Teodor Balsamon dokonce odkazuje k příkladu svatého Josefa a Panny Marie, kteří byli pouze zasnoubeni jeden druhému a přesto anděl nazýval Marii Josefovou „ženou“ (Mt 1,20). To vysvětluje, proč musejí církevní rozvodové řízení podstoupit i ti, kteří ještě nejsou sezdáni, ale pouze zasnoubeni. Jak jsme již viděli, zákon císaře Alexe I Comnena (1081-1118), který dává církvi univerzální kompetence v záležitostech manželství, uvádí, že zasnoubení může být zrušeno pouze formálním rozvodem.

Zásnuby, uzavřené v Církvi jsou více než pouhý „závazek.“ Představují skutečné pouto manželství, chybí jim pouze konečné tajinné naplnění. To je důvod, proč zásnuby těsně předcházejí bohoslužbu korunování.

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek MANŽELSTVÍ – VI. kapitola – John Meyendorff