MANŽELSTVÍ – X. kapitola – John Meyendorff

X. PODMÍNKY SŇATKU

Křesťanské manželství je esenciálním setkáním dvou bytostí v lásce,  lidské lásce, která může být proměněna tajinnou blahodatí Svatého Ducha ve věčné pouto, jež nezruší ani smrt. Tato tajinná proměna však nepotlačuje lidský charakter, komplex emocí, projevů, radostí, či potíží spojených s manželstvím jako jsou: seznámení, námluvy, samotné rozhodnutí a nakonec i společný život s jeho těžkostmi a odpovědnostmi. Učení Nového zákona není určené pouze konkrétním lidským bytostem žijícím v Kristu, ale žijícím taktéž i v podmínkách současného světa. Různá pravidla a nařízení, týkající se křesťanů a manželství, jsou navržena tak, aby chránila a zachovávala základní smysl manželství v konkrétních podmínkách lidského života. Pravidla nejsou samoúčelná, jinak by nahrazovala lásku; jejich cílem je chránit, jak božskou, tak lidskou realitu manželství před následky pádu člověka.

Základní podmínka křesťanského manželství, kterou se snaží pravoslavné kanonické právo zachovat, je svoboda volby a rozhodnutí. Existují kánony stavící se proti únosům žen, které anulují manželství, jež byla uzavřená proti vůli ženy (Sv. Bazil, pravidlo 22. a 30.). Muž, jenž se takto provinil, má být exkomunikován (Chalcedon, kánon 27.), stejně, jako žena, jež s únosem souhlasila (Sv. Bazil, pravidlo 38.). Existují texty, které požadují, aby mezi zásnubami a sňatkem uplynula poměrně dlouhá doba – právně chápána jako manželství a stejně tak i chráněna; toto období zřejmě sloužilo jako zkouška samotného rozhodnutí (VI. všeobecný sněm, či “Quinisext,” pravidlo 98.)

Zatímco ochrana svobodného rozhodnutí vstupu do manželství je zjevně odůvodnitelná, ostatní kanonické podmínky křesťanských císařů se zdají ovlivněny pouze sociálními, právními a psychologickými předpoklady doby minulé. Zákon císaře Justiniána, jež přijala i Církev, připouští jako nejnižší věk pro vstup do manželství 14 let u mužů a 12 let u žen. Zatímco v tomto bodě je byzantské právo a kanonická tradice poněkud liberální, v případech stupňů příbuzenské vzdálenosti vidí, i u těch vzdálených příbuzných, překážky sňatku.

V judaismu byly sňatky mezi blízkými příbuznými (bratranec, sestřenice) akceptovány a dokonce podporovány. Římské zákony zakazovaly sňatky napříč generacemi (například strýce s neteří), avšak povolovaly sňatky přímých bratranců a sestřenic. Křesťanství začalo sňatky velmi přísně omezovat, a to jak mezi pokrevními, tak nepokrevními příbuznými. Šestý všeobecný sněm („Quinisext“), v souladu s několika dekrety císařů Theodosia a Justiniána, rozhodl: „Jestliže kdo uzavírá manželský sňatek se svou sestřenicí nebo otec a syn s matkou a dcerou nebo s dvěma pannami sestrami otec a syn, nebo s dvěma bratry matka a dcera, nebo dva bratři s dvěma sestrami, nechť jsou podrobeni pravidlu sedmileté epitimie, po jejich zjevném rozloučení od nezákonného manželství (kánon 54).“

Tento mimořádný text lze snad vysvětlit obecnou snahou křesťanství o zachování lidských vztahů v podobě, jaká jim byla dána narozením, či sňatkem a vyhnout se tak nedorozumění a napětí, jež může vzejít z námluv či zamilování se. Zájem o tyto záležitosti může být odůvodněn velkými – několika generačními – rodinami žijícími pospolu. Na druhou stranu byla rozhodnutí koncilu zajisté ovlivněna abstraktním pravidlem vztahující se ke stupni příbuzenství – vždy přísně dodržovaném v římském právu. Tento princip považoval manželský pár právně za jednu osobu, čímž byl například muž v prvním stupni příbuzenství se švagrovou. V případě skonu své ženy se nemohl oženit se sestrou zesnulé manželky, jednoduše proto, že byzantské právo zakazovalo manželství až do sedmého stupně příbuzenství.

Je zřejmé, že dnes není nezbytné ani vhodné přísné dodržování těchto kánonů založených na sociálních a právních zásadách minulosti, které nejsou nositeli žádné trvalé teologické či duchovní hodnoty. Církev musí dávat pozor pouze na genetická rizika, jež s sebou nesou příbuzenské svazky.

Ještě překvapivější jsou ustanovení Justiniánova zákona (V,4), opět následovaná šestým všeobecným sněmem, který právně spojil příbuzenství „duchovní“ s pokrevním: „duchovní“ příbuzenství bylo vytvořeno kmotrovstvím při křtu. Kánon 53., šestého všeobecného sněmu, zakazuje nejen sňatek mezi kmotrem a kmotřencem, ale i mezi kmotrem a matkou nově pokřtěného dítěte (pokud by byla vdovou). Účelem kánonů mohla být ochrana zodpovědnosti kmotrů, jejichž zájem by měl být soustředěn na výchovu kmotřenců, a neměl by být rozptylován plány na sňatek.

Přání souladu se středověkými právními předpisy nemůže v otázce manželství v našich očích zastřít obrovskou zodpovědnost kněžích, učitelů, rodičů a hlavně mladých párů. Uzavření skutečného křesťanského sňatku neznamená pouhé naplnění právních a kanonických zákonů. Křesťanské manželství je v podstatě pozitivním závazkem páru, nejen jeden k druhému, ale v první řadě ke Kristu, závazkem uskutečněným skrze Eucharistii. Pokud nevznikne tento závazek, je naplnění všech právních předpisů vztahujících se ke křesťanskému manželství naprosto bezvýznamné.

Avšak, co když není tento závazek možný, co když si ho nepřeje ani pár samotný? Co když je manželství považováno pouze za společenskou událost, či právní upořádání vlastnických vztahů, nebo pouhou legitimizací sexu?

Tyto skutečnosti musí kněz velmi často řešit, je-li osloven páry, jejichž vztah k církvi je pouze okrajový. Úkolem kněze je vysvětlil smysl křesťanského manželství; vždy by měl zvážit, zda není vhodnější sňatek odložit, či dokonce doporučit spíše civilní obřad, nežli uzavřít církevní sňatek bez jeho pochopení, či bez přijetí jeho skutečného smyslu.

Tyto otázky vyvstávají zejména při „smíšených“ manželstvích.

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek MANŽELSTVÍ – X. kapitola – John Meyendorff