MANŽELSTVÍ – XII. kapitola – John Meyendorff

ROZVOD

Názor římskokatolické církve lpící na právní „nerozlučitelnosti“ manželství a absolutní nemožnosti rozvodu z důvodu nového sňatku pokud stávající partner stále žije, byl a stále je objektem mnoha diskuzí. Pravoslavný postoj k této otázce je až příliš často definován pouze na odlišnostech od římskokatolického stanoviska. Je tedy správné říci, že „Pravoslavná církev rozvod připouští?“

Tradiční římskokatolický pohled a kanonické předpisy týkající se rozvodu a následných manželství vychází ze dvou předpokladů: 1) sňatek je právní smlouvou, pro křesťany je tato smlouva nezrušitelná, 2) manželská smlouva se týká pouze pozemského života, a tak právně zaniká smrtí jednoho z partnerů. Pravoslavné stanovisko stojí, jak jsme viděli, na jiných předpokladech:

  1. Manželství je tajinou udělenou skrze požehnání kněze partnerům uvnitř Těla samotné Církve; tak jako každá tajina se i manželství dotýká věčného života v Božím království, proto tedy nezaniká smrtí jednoho z partnerů, ale vytváří mezi nimi – pokud si to přejí a pokud „jim je dáno“ (Mt 19,11) – věčné pouto.
  2. Sňatek co by tajina není magickým aktem, ale darem milosti. Pokud partneři, lidské bytosti, nejsou na tuto blahodať připraveni, mohou chybovat v jejím přijetí, či se mohou ukázat, jako neschopní blahodať rozvinout. V těchto případech církev akceptuje skutečnost, že blahodať nebyla „přijata,“ toleruje oddělení a umožňuje nový sňatek. Z důvodu věčného charakteru manželského svazku církev nikdy nenabádá k následným manželstvím – což jsme viděli na příkladu vdov a vdovců – ale pouze, v konkrétních případech, kde se tento přístup jeví pro jedince, jako nejlepší řešení je toleruje.

Opakované odsouzení rozvodů samým Kristem je dobře známé: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží. (Mt19,8-9; Mt 5,31-32; Mk 10,2-9; Lk 16,18) Nicméně, možnost rozvodu na základě „smilstva,“ či mnohem obecnější uznání sv. Pavla, že žena může žít v odluce od muže (1 Kor 7,11) jasně ukazuje, že Nový zákon nechápal nerozlučitelnost manželství jako úplné potlačení lidské svobody. Svoboda dává možnost hříchu a jeho následkům, v konečném důsledku může být manželství hříchem zničeno.

Nikde v Novém zákoně není sňatek, který následuje po rozvodu výslovně ospravedlněn. Postoj sv. Pavla, který odrazuje, avšak umožňuje, ovdovělým nový sňatek, je ke sňatkům rozvedených velmi negativní: „Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji – ne já, ale Pán – aby žena od muže neodcházela. A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští“ (1Kor 7,10-11).

Jak Církev reagovala na tento pohled Nového zákona? Většina Otců následovala myšlenky sv. Pavla a odrazovala od jakéhokoliv následného manželství, ať se jednalo o ovdovělé, či rozvedené. Athenagoras, athénský filosof a konvertita, který okolo roku 177 napsal Apologii Křesťanů, je mluvčím všech církevních Otců, když nazývá všechny, jež se po rozvodu nechali znovu sezdat „cizoložníky;“ a když dodává, že: „Ten, kdo se vzdává své první ženy, byť by byla mrtvá, je jistým „skrytým způsobem“ cizoložníkem.“ (PG 6, col.967)

Církev však nikdy nepovažovala Evangelium za systém právních předpisů, které by měly být přes noc přijaty lidskou společností. Evangelium má být přijato, jako závazek, jako zástava Království budoucího, předpokládající neustálý osobní boj s hříchem a zlem, ale nikdy nemůže být omezeno na systém právních „závazků“ a „povinností.“

Křesťanství tak dále připouštělo rozvod a následná manželství jako regulérní společenskou záležitost. Zákony křesťanských císařů, zejména Konstantina, Theodosia a Justiniana, definují různé právní důvody a podmínky na základě kterých byly rozvody a následné manželství přípustné. Zde je však všechny vyjmenovat nemůžeme. Postačí říci, že byly poměrně shovívavé. Rozvod, na základě vzájemné dohody, byl tolerován až do roku 449, kdy jej Teodosiius II. zákonem zakázal. Znovu ho však v roce 566 povolil Justinian II. Tento zákon byl zrušen až v osmém století. Rozvod s právem na uzavření nového manželství, byl v tomto období umožněn nejen na základě cizoložství, ale i v takových případech jako je politická zrada, plánování vraždy, nezvěstnost po dobu pěti, či více let, neoprávněné obvinění z cizoložství a nakonec z důvodů přijetí mnišského slibu jedním z partnerů.

Žádný církevní Otec nikdy neodsoudil tyto císařské zákony pro rozpor s křesťanstvím. Existovala evidentní shoda názorů, jež je považovala za nevyhnutelné. Císařové, jako Justinián I. se upřímně snažili vydávat právní předpisy inspirované křesťanstvím, které při jejich formulacích konzultovali s biskupy a teology. Později mnozí oponovali císařské vůli, která porušovala křesťanskou pravověrnost, avšak nikdy nestáli proti právním předpisům týkajících se rozvodu. Mnozí naopak zmiňují tyto předpisy jako fakt: „Ten, kdo nedokáže po smrti své ženy žít zdrženlivě,“ píše sv. Epiphanius Kyperský (zemřel 403), „či ten, který žije odděleně od manželky z uznaného důvodu, jako je smilstvo, cizoložství, či jiný přestupek, pokud se znovu ožení, či pokud se žena znovu provdá, Boží slovo je neodsoudí, ani je nevyloučí z Církve či života, ale toleruje je pro jejich slabosti“ (Proti herezím, 69, PG 41, col. 1024C-1025A)

Ve Východní i Západní církvi je patrná tolerance stávajících státních zákonů i „těžkostí života“ tak, jak přicházejí, stejně, jako nesčetné pastorační zobrazování špatnosti rozvodu.

Jde o pouhou shovívavost, či kapitulaci? Rozhodně ne. Církev po celou dobu zůstává, a to bez jediné výjimky, věrná pořádku ustanovenému zjevením Nového zákona: Církev žehnala během Eucharistie pouze prvnímu, jedinečnému sňatku.

Druhý a třetí sňatek, po ovdovění, byl uzavírán pouze světským obřadem a znamenal pokání od jednoho do pěti let exkomunikace. Po tomto období předepsaného pokání byl pár opět považován za plnohodnotné členy Církve. Od páru, který byl sezdán po rozvodu, bylo vyžadováno pokání mnohem delší, sedm let: „Ten, kdo však opouští ženu, s níž byl zákonně oddán a jinou pojímá, podle slova Páně (Luk. 16,18) je povinen soudu pro smilstvo. Bylo ustanoveno pravidly otců našich, aby takoví byli rok v třídě plačících, dva roky v počtu poslouchajících čtení Písma, tři roky v klečících a sedmý rok budou státi s věřícími a tak učiněni hodnými přijímání, budou-li se káti se slzami.“ (87. pravidlo šestého všeobecného koncilu)[1]

Existuje nepřeberné množství podmínek týkajících se rozdílů mezi provinilými a nevinnými rozvádějícími se partnery, avšak praxe církevní pastorační „ikonomie“ ukazuje příležitostně více shovívavosti, než by se na základě těchto textů mohlo zdát. Zařazení novomanželů do kategorie rozvedených cizoložníků však znamenala – v přísné shodě s evangeliem – že napřed museli v chámu strávit čas pokáním, odděleni od věrných, stojící u dveří, jako „plačící,“ „poslouchající“ (tj. ti, kteří poslouchají Písmo, ale jsou jim odepřeny tajiny) a „klečící“ (tj. ti, kteří v určitých částech bohoslužby na místo sezení, či stání, klečí).

Jak je vidět, církev rozvod ani „neuznává,“ ani ho „neudílí.“ Rozvod byl vždy považován za těžký hřích, avšak církev nikdy nepřestala dávat hříšným „novou šanci,“ a vždy byla připravena přijmout je zpět, pokud činili pokání.

Od desátého století, kdy Církev obdržela od císařů výhradní právo uzavírání a uznávání všech manželství (viz kapitola V.), byla též nucena „stvrzovat rozvody“. Činila tak v souladu s právními předpisy Římské říše, a později i s předpisy různých zemí, ve kterých působila. Tento nový stav však z povědomí věřících vymazal jedinečnost křesťanské nauky o manželství. Církevní sňatek i „církevní rozvod“ se tak jevili jako pouhé formality dávající legitimnost aktům, které však byly z křesťanského pohledu nelegitimní.

Zcela v souladu s Písmem a církevní tradicí bych doporučoval, aby církevní úřady přestaly „stvrzovat rozvody“ (neboť již tak činí světské soudy) a raději udílely „oprávnění k novému sňatku“ vystavené na základě uznání světského rozvodu, kterým de facto přestalo manželství existovat. V každém jednotlivém případě by duchovní rozhovor a vyšetřování měli zajistit, že již nemůže dojít k usmíření, a že „oprávnění k novému sňatku“ bude obsahovat nějaký způsob pokání (v souladu s každým jednotlivým případem) a dá tak Církvi právo k požehnání dle ritu „druhého manželství.“

Takovýto krok by vyjasnil postoj naší církve a dal kněžím možnost mnohem lépe vysvětlovat, radit a psychologicky léčit.

[1]Viz.: http://www.pravoslavi.cz/download/data/kanony.htm#2poz86  ze dne 19.10. 2015

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek MANŽELSTVÍ – XII. kapitola – John Meyendorff