TAJINA MANŽELSTVÍ

Tento článek si klade za cíl, velmi stručnou formou přiblížit základní body pravoslavného pojetí tajiny manželství a zasatit ho do historického kontextu.

  Obřad manželství v judaismu

O způsobu uzavírání manželství v době raného judaismu můžeme usuzovat jen podle zmínek v Písmu svatém. Vidíme zde Izáka, který přináší dary (věno), aby si získal Rebeku, Eleazara radícího se s otcem Rebeky a domlouvajícího podrobnosti svatby. Více informací máme až z pozdějších dob, kdy se obřad svatby velmi rozvinul. Obřad obsahoval tyto nezbytné součásti: ženich musel před svědky přinést nevěstě dar (většinou stříbrné mince), musela být uzavřena smlouva, ve které se upravovaly pozdější vztahy mezi nevěstou a ženichem, po uzavření smlouvy bylo snoubencům požehnáno, následovalo pití ze společné číše a hostina trvající několik dní.

 Teologie manželství v judaismu

Teologie manželství Starého Zákona, vychází z chápání spásy člověka a jeho posmrtného života. Židé v raném judaismu neměli jasnou představu o způsobu své existence po smrti. Mohli nanejvýše doufat v jakési stínové bytí v místě zvaném Šeól (nesprávně chápáno jako peklo). Starozákonní Bůh byl bohem živých nikoliv mrtvých, což je možné vidět na saduceích (vrstva bohatých židů), kteří nevěřili v nesmrtelnost duše a ve vzkříšení těla. Žalmista prosící Boha o pomoc volá: „Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu? Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? (Ž88,11-13)“ Abrahamovi bylo naznačováno, že život bude věčný skrze budoucí pokolení. Narození potomků bylo bráno za boží dar a požehnání pro celou rodinu. Abrahamovi je slibováno požehnání a rozmnožení jako hvězd na nebi, jako písku na pobřeží moře. (Gn 22,17-18) Židé tedy viděli hlavní smysl manželství plození dětí a zachování rodu, na což poukazuje i nařízení, aby si vdovy braly své švagry. Ve starozákonním náhledu na manželství bylo dovoleno nejen monogamní manželství, ale byl tolerován i polygamní vztah. Monogamní manželství založená na věčné lásce, naznačené v Písni písní, byl spíše ideální obraz, který se nikdy nestal absolutní náboženskou normou či požadavkem.

Novozákonní pojetí manželství

S příchodem Nového zákona se názor na manželství a vztah manželů zásadně mění. Rození dětí zůstává spásonosné pouze v případě, jak píše Pavel, že je následováno vírou, láskou a svatostí. V křesťanském pojetí je manželství setkáním dvou milujících se lidí. Tato láska, která sahá za hranice možného a nemožného, dokonalý dar poznatelný pouze zkušeností, může být proměněna v tajině manželství blahodatí Ducha Svatého ve věčný svazek nerozdělitelný smrtí. Když Pavel nazývá manželství tajinou, myslí tím, že člověk neuspokojuje v manželství jen své světské potřeby, ale též realizuje něco velmi důležitého, důvod proč byl stvořen, vstupuje tak do věčného života. V našem světě mají lidé rozdílné schopnosti a nadání, ale jejich bytí je omezeno časem. Skrze křest vstupují do věčnosti, skrze Kristovo vzkříšení je tato oblast otevřena a skrze manželství může být toto společně prožíváno a sdíleno.

Je rozdíl mezi tajinou a ideálem. Tajina není imaginární abstrakce. Je to zkušenost, které se neúčastní člověk sám, je v ní přítomnost Boží.

Vývoj od prvotní křesťanské církve po současnost

Svatba v Káni Galilejské

Svatba v Káni Galilejské

Původ tajiny manželství je odvozován již ze Starého zákona, ze stvoření muže a ženy, dále je vyzdvihnutá Ježíšem Kristem, který ji posvěcuje svoji přítomností a prvním zázrakem na svatbě v Káni Galilejské.

Během několika prvních století při udílení této tajiny neexistuje patrně žádná forma obřadu. Vdavek chtivý pár byl sezdán světskými úřady a poté mu bylo v průběhu liturgie uděleno požehnání od biskupa, následované společným přijímáním, které podle Tertuliána zpečetilo manželství.

Pokud bylo v rané církvi bráno manželství jako tajina, vyvstává zde otázka, proč církev nepoužila žádné zvláštní obřady a namísto toho uzavírala sňatky podle běžného pořádku světské společnosti. John Meyendorff uvádí, že důvodem byla skutečnost, že tento sňatek uzavírali dva věřící lidé, jejichž těla jsou příbytkem Ducha Svatého. Když se tedy v tajině manželství stávají muž a žena jedním tělem, a jestliže jsou oba součástí Kristova těla, je jejich spojení zpečetěno Duchem Svatým, přebývajícím v každém z nich.

Od 4. století jsou zmiňovány speciální rity jako korunování a čtení speciálních modliteb biskupem nebo knězem prováděné během liturgie. Podle Jana Zlatoústého je korunování symbolem vítězství nad vášněmi.

Na počátku 10. století byzantský panovník Leo VI. vydává dekret, kterým převádí veškerou agendu uzavírání manželství a adopcí na církev. Od této doby jsou právně platné a státem uznávané pouze církevní sňatky. Tato skutečnost dává zdánlivě do rukou církve moc nad morálkou lidu. V praxi to však znamenalo, že byla nucena světskou mocí uzavírat (dokonce i rozvádět) manželství, se kterými nesouhlasila. S touto skutečností se církev snaží vyrovnat oddělením tajiny manželství od eucharistie.

V Řecku bylo přijímání součástí tajiny manželství až do 13. století. Ve slovanské bohoslužbě se udrželo o něco déle a to až do století 15.

V současné době se nám může tajina manželství jevit spíše jako rodinná událost, a její vztah k liturgii je pro většinu lidí přinejmenším nejasný. Obřad se ponejvíce týká pouze uzavřeného kruhu příbuzných a přátel, bez přímé vazby na eucharistii. V minulosti byly všechny dnes známé tajiny udíleny v průběhu liturgie. Manželství bylo zpečetěné společným přijímáním Těla a Krve Kristovy spolu s celým církevním společenstvím. Dnes je možné vidět společné rysy liturgie a obřadu tajiny manželství např.: začátek obou služeb vozhlasem: „Blahoslaveno království…“, „společná číše“, není nic jiného nežli pozůstatek eucharistického kalichu.

Stejný obřad tajiny manželství pro věřící i smíšené páry mohl vzniknout pouze postupnou desakramentalizací této tajiny.

Smíšená manželství

V tajemství lásky je obsaženo mnoho faktorů – vzájemná přitažlivost, společné zájmy, porozumění… otázkou zůstává, zda mohou být všechny tyto věci proměněny v realitu Božího království, jestliže partneři nemají stejnou víru a jejich vnímaní těchto věcí je odlišné. Často dochází ke zjednodušování toho problému tvrzením, že není mnoho rozdílů mezi církvemi, popřípadě eliminací eucharistie z centra křesťanského života. To však neřeší podstatu problému. Jsem li pokřtěn či sjednocen s určitou církví, přijímám v eucharistii její dogmatické učení a vyvstává otázka, kterou položil Kristus svým apoštolům: „Za koho mne považujete?“ Mohou být jedno tělo v Kristu lidé, kteří nesdílejí společně eucharistii?“

V dobách prvotního křesťanství bylo chápání manželství zřejmější. Nepokřtění neměli na liturgii (liturgii věrných) přístup, čímž prakticky odpadl problém smíšených manželství. Manželství jako tajina se stává pochopitelnou pouze skrze Božskou liturgii. Pravoslavná církev si ve vztahu k manželství přeje, aby byl pár tuto tajinu přijímající co nejvíce sjednocen s Kristem a proto upřednostňuje svazek, který spojuje dva křesťany v jednotě víry, zpečetěné eucharistií. V případě smíšených manželství věří, že opravdovost lásky přivede partnera k pravé víře.

Trvání manželství – Rozvod

Otázka trvání manželského sňatku, jeho zaniknutí, či možnosti rozvodu, jsou závislé na chápání udílení této tajiny.

Západní teologové se domnívají, že si svátost pár udílí sám navzájem, když spolu uzavírají svazek (smlouvu). Naproti tomu východní církev tvrdí, že je to kněz, skrze koho je tato tajina udílena. Tyto závěry následně dávají dvě různá pojetí otázky manželství.

Pokud chápeme manželství ve své podstatě jako ujednání, smlouvu mezi dvěma lidmi, nemůže být zrušeno. Avšak v případě smrti jednoho z partnerů přestává smlouva existovat, tudíž neexistuje dále ani manželský svazek.

Je-li však tajina manželství chápána jako dar milosti, blahodať Ducha Svatého udílená prostřednictvím kněze a církve, potom manželství nekončí fyzickou smrtí jednoho z partnerů, ale trvá věčně, protože aktivní účastí na tajině překračujeme hranice reálného, hmotného světa. Získáváme tím podíl na Božím království a na věčném životě.

Tajina manželství není magikum, ale je to blahodať. Svatý Duch neutlačuje lidskou svobodu, ale osvobozuje nás od omezení způsobeném hříchem. Partneři jsou však pouze chybující lidé, kteří se mohou dostat do situace, kdy nedokáží tento dar přijmout. V případě cizoložství je tento dar odmítnut a manželství dále neexistuje. Co následuje potom, není jen legální rozvod, ale tragédie zneužití svobody člověka. Pravoslavná církev připouští možnost rozvodu a dokonce povoluje druhý i třetí sňatek, avšak nedoporučuje ho a to ani v otázce vdovství (počet třech sňatků není podle Meyendorffa nikde zdůvodněn).

Nový zákon v pravoslavném výkladu nerozumí nerozlučitelnost manželství jako absolutní. Ponechává člověku svobodu, která s sebou ovšem nese možnost působení hříchu se všemi jeho následky, v důsledku čehož se může manželství rozpadnout.

Plánované rodičovství

Zvěstování

Zvěstování – Narození Spasitele – Setkání se Simeonem a prorokyní Annou

Ve Starém zákoně, jak jsme zmínili již výše, bylo hlavním důvodem manželství plození dětí a zachování rodu, v čemž spočívalo Boží požehnání. Jan Zlatoústý však definuje manželství jako spojení dvou lidí a mystérium a jen příležitostně zde jmenuje plození dětí.

Pohled na sex a manželství byl u západního křesťanství až do současnosti velmi ovlivňován učením svatého Augustina, který považoval sex za cestu, kterou pronikla vina prvního hříchu Adama na jeho potomstvo. Z tohoto důvodu je manželství hříšné do té míry, do jaké je v něm předpokládaný sex. Jediný způsob ospravedlnění je rození dětí. Z toho však dále vyplývá, že je-li početí jakoukoliv cestou bráněno, je sexuální styk byť v právoplatném manželství hříšný. Pokud sex ztotožníme s hříchem a rození dětí samo o sobě pouze zmírňuje vinu, potom jak manželství tak plození dětí nejsou lepší nežli pouhá náhražka jediného pravého křesťanského ideálu – celibátu.

Pravoslaví nepovažuje učení Augustina za závazné. V některých školských monastýrských příručkách se sice občas objevuje přirovnání sexu a hříchu, hlavní proud však setrvává v jednotě s tradicí a přidržuje se závěrů sněmu v Gangře, který jasně odmítl názory, které odsuzují manželství.

Plánování rodičovství s sebou nese nejenom duchovní rozměr ale i hmotné aspekty. Nově narozenému dítěti musí být zabezpečeno nejenom duchovní bezpečí, ale též rodičovská péče, vzdělání, slušný život neocitající se na hranici bídy atd. Tj. rodiče jsou ovlivňováni sociálními i ekonomickými okolnostmi.

Absolutní zdrženlivost jako „přirozený“ způsob antikoncepce je velmi radikální cesta. Otázkou zůstává, zda je slučitelná s pravým manželským životem či zda „přirozený“ je vždy nutně „správný“. Jan Zlatoústý při výkladu homilií apoštola Pavla uvádí, že zdrženlivost, pokud s ní v nitru nesouhlasí oba partneři, může vést k mnohým problémům. Jako důvod pro zdrženlivost zmiňuje pouze modlitbu. (Zdrženlivostí zde nemyslí, že by sexualita činila modlitbu nečistou, ale umožňuje jednodušší soustředění) Další otázkou k zamyšlení je, zda zdrženlivost jako taková není též omezování Bohem dané síly rození a obnovování života.

Co se týče antikoncepce, pravoslavná církev obecně pouze připomíná smysl lásky, její normální plodnost, ale konkrétní volba je vždy řešena individuálně uvnitř manželského páru.

Cařihradský patriarcha Athenagoras I v reakci na encykliku Humanae vitae mimo jiné řekl: „..pokud se muž a žena opravdu milují, nemám co vstupovat do jejich ložnice, jelikož všechno, co dělají, je svaté.“

Rozhodnutí partnerů může být správné jen v tom případě, berou-li vážně svůj křesťanský závazek, věří-li v Boží prozřetelnost, uvědomují-li si, že děti jsou velkým požehnáním, jestliže jejich láska není sobecká a sebe středná, uvědomují-li si, že láska zjednodušená na pouhý sex již není láskou.(John Meyendorff)

Potrat

Podle pravoslavného kanonického práva je interrupce považována za vraždu (6. ekumenický koncil pravidlo 91). Z křesťanského hlediska (pravoslavná i římsko-katolická církev) je jisté, že lidská bytost existuje již od početí, což nám ukazují i svátky, v kterých je oslavováno například početí Jana Křtitele a Panny Marie.

Použitá literatura:

John Meyendorff: Marriage An Orthodox Perspective, St. Vladimirś Seminary Press Crestwood, New York 1984

St. John Chrysostom: On Marriage and family life, St. Vladimirś Seminary Press Crestwood, New York 2003

Olivier Clément: Tělo pro smrt a pro slávu, Velehrad 2004

Štefan Pružinský: Byzantská Teológia II. Doktrína, Prešovská universita v Prešově, 2004

 Bible, Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost 1998

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek TAJINA MANŽELSTVÍ