Za život světa – Alexander Schmemann

Přinášíme vám překlad čtvrté kapitoly knihy A. Schmemanna: Za život světa.

Zde naleznete překlad první kapitoly s názvem Život světa.
Zde naleznete překlad druhé kapitoly s názvem Euchariste.
Zde naleznete překlad třetí kapitoly s názvem Čas misie.
Zde naleznete překlad páté kapitoly s názvem Tajemství lásky.

Z vody a Ducha

Vše, co jsme řekli o čase, o jeho proměně a obnově, nemá žádný význam, pokud není nového člověka, který by tajinu času vykonával. A právě o něm musíme nyní hovořit, o způsobu, jakým mu je dán nový život a síla žít. Nezačali jsme křtem, jenž je počátkem křesťanského života, ale Eucharistií a časem, protože bylo nezbytné stanovit kosmický rozměr života darovaného ve křtu. Teologický a duchovní zájem o křest, nebyl dlouho prakticky propojen s jeho kosmickým významem, s celostí vztahu člověka ke světu. Byl vysvětlován jako osvobození člověka od „prvotního hříchu.“ Tím byl dán, jak prvotnímu hříchu, tak osvobození z něho, velmi omezený a konkrétní význam. Křest byl chápán jako prostředek k zajištění osobní spásy lidské duše. Žádný div, že toto chápání křtu vedlo k podobnému zúžení smyslu liturgie křtu. Tak se z aktu celé Církve, zahrnujícího celý kosmos, stal soukromý obřad, jenž konán v rohu chrámu, jako „soukromá schůzka,“ redukuje Církev na „služebníka tajiny“ a kosmos na tři symbolické kapky vody, „nutné a nezbytné“ pro „platnost“ tajiny. Platnost byla předsudkem – ne plností, smyslem, radostí. Kvůli obsesi teologie křtu soudními a nikoliv ontologickými termíny, zůstala skutečná otázka – co ho činí platným? – často nezodpovězena.

Je pravdou, že se v křesťanském světě později objevilo jisté rozšíření teologie křtu. Byl znovu objeven smysl křtu, co by vstup a zapojení do Církve, jeho „eklesiologický“ význam.  Avšak eklesiologie, pokud ji není dána její skutečná kosmická perspektiva („za život světa“), pokud není chápána jako křesťanská forma „kosmologie“, je vždy eklesiolatrií, je považována za „bytí samo o sobě“ a ne za nový vztah Boha, člověka a světa. Toto není „eklesiologie,“ jenž dává křtu jeho pravý smysl; to spíše nalezneme ve křtu a skrze křest první a základní smyls Církve.

Křest nás svoji podobou a jeho prvky – voda ve křtitelnici, olej myra – nevyhnutelně odkazuje ke „hmotě“, ke světu, ke kosmu. V rané Církvi se křty konaly během slavnostní Velikonoční jitřní a Velikonoční liturgie vzešla ve skutečnosti pávě z „paschálního mystéria“ křtu. To znamená, že křest měl, a byl i tak chápán, přímý význam pro „nový čas,“ jehož jsou Velikonoce oslavnou a manifestací. Nakonec byly křest a pomazání završeny v Eucharistii – jenž je tajinou vystoupání Církve do Království, tajinou „světa budoucího.“

Již jsem řekl, že tragédií části teologie (a zbožnosti), bylo hledání přesných definicí, umělé izolování tajin od liturgie, ve které jsou vykonány. Liturgie byla odsunuta do druhořadé kategorie, dekorativních a rituálních prvků, které nemají žádný vztah k „podstatě“ tajiny.  Tím ztratila teologie mnoho z pravého porozumění tajinné reality. Katastrofální ztrátou smyslu trpěl obzvláště křest. Proto se musíme – abychom ho obnovili – vrátit k „leitougrii“ Církve.

2

V minulosti trvala příprava na křest někdy i tři roky.  Dnes, kdy se křest dětí stal prakticky univerzální záležitostí, je tato příprava pouze z historických důvodů. Je pro nás důležité, abychom si zapamatovali, že velká část života Církve byla věnována přípravě ke křtu katechumenů, těch, kteří již věřili v Krista a nyní šli po cestě k naplnění své víry ve křtu. Dokonce i dnes je v pravoslavné církvi celá první část Eucharistie nazývána „Liturgií katechumenů.“ Liturgická období Postu a Adventu, cykly Vánoc a Epifanie, struktura Svatého týdne a nakonec „slavnost slavností“ – Velikonoční jitřní – vše bylo při svém vývoji formováno přípravou ke křtu a k jeho vykonání. Toto vše má pro nás dnes dva významy: za prvé – chápání celého života Církve jako vysvětlování a manifestaci křtu a za druhé – že křest utváří skutečný obsah, „existenciální“ kořeny, toho, co dnes nazýváme „náboženskou výchovou.“ Později to již nejsou abstraktní „znalosti o Bohu,“ ale zjevení nádherných věcí, které se „udály,“ a které se nám udály v božském daru nového života.

Současná bohoslužba křtu, jak je sloužena v Pravoslavné Církvi, začíná tím, co bylo v minulosti završením „katechumenátu:“ exorcismy, zřeknutím se satana a vyznáním víry.

Podle některých moderních interpretů křesťanství, patří „démonologie“ středověkému chápání světa, a nemůže být brána lidmi, kteří „používají elektřinu“ vážně. Nemůžeme s nimi zde o tom polemizovat. Co musíme potvrdit, co Církev vždy potvrzovala, je, že používání elektřiny může být stejně tak „démonické,“ jako používání čehokoliv, jako život sám. Jinými slovy, zkušenost zla, které nazýváme démonické, není pouhá absence dobra, či jakýkoliv druh existenciálního odcizení a úzkosti. Je to skutečná přítomnost temna a iracionální síly. Nenávist není pouhá nepřítomnost lásky. Je to jistě více, když nenávidíme, rozpoznáváme to jako téměř fyzickou přítomnost břemena v nás samých. V našem světě, ve kterém normální a civilizovaní lidé „použili elektřinu“ k vyhlazení šesti milionů lidských bytostí, v tomto světě, kde se právě nyní nachází deset milionů lidí v koncentračních táborech, protože neporozuměli „jediné cestě k univerzálnímu štěstí,“ v tomto světě není „démonická“ realita mýtem. Bez ohledu na hodnotu či soudržnost prezentací jednotlivých teologií a učení, je to tato realita, kterou má Církev na mysli, které skutečně čelí ve chvíli křtu, když skrze ruce kněze spočívá nad novou lidskou bytostí, která právě vstoupila do života, a která má dle statistik velkou šanci se jednou ocitnout v duševním ústavu, káznici, nebo v nejlepším případě znuděna k smrti na předměstí. Svět, ve kterém lidská bytost získala svůj život, a jehož vůle jeho život ovlivňuje, je vězením. Církev nemusela čekat na Kafku či Sartra, aby to věděla. Církev též ví, že brány tohoto pekla byly zbořeny a další Síla vstoupila do světa a nárokovala si ho pro pravého Vlastníka. Tento nárok nebyl vznesen pouze na duše, ale na plnost života v celém světě. Církev – na začátku křtu – vznáší tento nárok. Kněz „třikrát dýchne katechumenovi do tváře, a třikrát poznamená jeho obočí a prsa znamením kříže a položí svou ruku na jeho hlavu a pronese:

Jménem tvým, Hospodine, Bože pravdy i jednorozeného tvého Syna i svatého tvého Ducha kladu ruku svou na služebníka tvého (jméno), jenž dosáhl milosti utéci se k svatému tvému jménu a ukrýti se pod ochranou křídel tvých. Zbav ho onoho starého klamu a naplň ho vírou v tebe, nadějí a láskou. Ať pozná, že tys jediný pravý Bůh… Dejž mu choditi ve všech přikázání tvých a zachovávati, co tobě jest libé; neboť činí-li to člověk, bude tím živ…Obvesel ho v dílech rukou jeho i ve všem rodě jeho; ať vyzná se v tobě v pokoře, oslavuje veliké a vznešené jméno tvé a velebí tebe neustále po všechny dny života svého.

Význam exorcismů je následující: čelit zlu, uznat jeho skutečnost, znát jeho sílu, vyhlásit sílu Boha k jeho zničení. Exorcismy oznamují blížící se křest jako vítězný akt.

Poté kněz obrátí bosého, neoblečeného člověka, jenž chce být pokřtěn k západu, pozdvihne ruce a řekne:

„Odříkáš se satana a všech skutků jeho i všech pomocníků jeho i veškerého sloužení jemu i veškeré pýchy jeho?“

A katechumen, nebo jeho kmotr odpoví: „Odříkám.“

Prvním činem křesťanského života je odřeknutí, výzva. Nikdo nemůže být Kristův, pokud nejprve nečelil zlu, poté je připravený k boji. Jak vzdálený je tento duch od způsobu, kterým dnes obvykle zvěstujeme, či moderním výrazem „prodáváme“ křesťanství! Není obvykle prezentováno jako posila, pomoc, uvolnění napětí, rozumná investice času, energie a peněz? Můžeme se pouze dočíst o tématech nedělných bohoslužeb, oznámených v sobotních novinách, či „náboženských sloupcích,“ můžeme získat dojem, že „náboženství“ je neměnně prezentováno jako spása od něčeho – strachu, frustrace, úzkosti – niky však ne jako spása člověka a světa. Jak ale můžeme hovořit o „boji,“ když naše chrámy, tak jak jsou, musí, dle definice, tlumočit ideu mírnosti, útěchy a pokoje? Jak může Církev používat znovu vojenský jazyk, který byl v prvních dnech, kdy o sobě přemýšlela jako o militia Christi, jejím vlastním jazykem? Dost dobře nevidíme kde a jak „bojovat,“ aby se to vešlo do týdenního věstníku předměstské farnosti, mezi všechny ty kategorie poradenských schůzek, prodeje domácího pečiva a společenských setkání „dospělé mládeže.“

Pro další a rozhodující krok to je opravdu nezbytná podmínka.

„Sjednocuješ se s Kristem?“ ptá se kněz, když otočil – obrátil – katechumena k východu.

Po té následuje vyznání víry, vyznání víry Církve katechumenem, vyznání přijetí této víry a povinnosti k ní. Je opět těžké přesvědčit moderního křesťana, že Církev, aby byla životem světa, nesmí ke světu přistupovat „vždy s úsměvem,“ nesmí na chrámy umisťovat znamení „Všichni vítáni“ a nesmí přizpůsobovat svůj jazyk poslednímu bestselleru. Počátkem křesťanského života – života v Církvi – je pokora, poslušnost a disciplína. Posledním aktem přípravy ke křtu je proto rozkaz:

„Pokloň se Mu.“  „Klaním se Otci i Synu i Svatému Duchu, Trojici jednobytné a nerozdílné.“

3

Křest správně začíná svěcením vody. Abychom však porozuměli významu vody, musíme o ní přestat přemýšlet jako o izolované „matérii“ tajiny. Nebo si spíše musíme uvědomit, že voda je „matérií“ tajiny, protože zastupuje veškerou matérii, která je ve křtu znamením a přítomností samého světa. Slovy biblicko – „mytologického“ pohledu na svět – který je mimochodem smysluplnější a filosoficky soudržnější, než ten, nabízený „demythologizátory“ – je voda „prima materia,“ základní prvek světa. Je přirozeným symbolem života, neboť bez vody není žádný život, nakonec je voda symbolem očištění, protože bez vody není žádné čistoty. V knize Genesis je stvoření života prezentováno jako osvobození suché země od vody – jako vítězství Ducha Božího nad vodami – z chaosu nebytí. Tímto způsobem je stvoření proměnou vody v život.

Co je pro nás důležité, je skutečnost, že křestní voda představuje matérii kosmu, svět, co by život člověka. Jejich posvěcení na začátku křestního obřadu tak získává v pravdě kosmický a vykupující význam. Bůh stvořil svět a požehnal ho a dal ho člověku jako potravu a život, jako smysl společenství s Bohem. Posvěcení vody znamená vykoupení či návrat hmoty do tohoto počátečního a esenciálního stavu. Přijetím Janova křtu, Kristus posvětil vodu – učinil ji vodou očištění a smíření s Bohem. Poté, co Kristus vystoupil z vody, nastala Epifanie – nový, vykupující projev Boha – a Duch Boží, který se na počátku stvoření „vznášel nad vodami“ učinil vodu – tedy svět – opět tím, jakým ho učinil na počátku.

Velebit, jak již víme, znamená vzdát díky. V díkůvzdání a skrze ně, člověk potvrzuje pravou přirozenost věcí, jež dostává od Boha, a tak je činí tím, čím jsou. Věci žehnáme a světíme, když je v eucharistickém pohybu celého našeho bytí obětujeme Bohu. Stojíme-li před vodou – před kosmem, matérií danou nám Bohem – jde o všeobjímající eucharistický pohyb, který dává liturgii křtu její skutečný počátek.

Veliký jsi, Hospodine, podivuhodná jsou díla tvá a žádné slovo nepostačí opěvovati divy tvé.

Ty jsi vůlí svou přivedl vše z nejsoucna v jsoucnost, mocí svou udržuješ stvoření a prozřetelností svou řídíš svět…

Před tebou se chvějí všechny duchovní mocnosti, tebe opěvá slunce, tebe oslavuje luna, tobě slouží hvězdy, tebe poslouchá světlo, před tebou třesou se propasti, tobě pracují zřídla…

…přišel jsi a spasil nás. Vyznáváme blahodať tvou, zvěstujeme tvou milost, neskrýváme dobrodiní tvých.

Svět je znovu vyhlášen být tím, čím ho Kristus učinil a čím ho zjevil být – božím darem pro člověka, prostředkem společenství s Bohem. Tato voda je pro nás „blahodatí vykoupení,“ odpuštěním hříchů, lékem nemocí. „Neboť vzýval jsem, Hospodine, jméno tvé vznešené, slavné a protivníkům strašné.“

V této vodě nyní křtíme – tj. noříme – člověka, a tento křest je pro něj křtem „v Krista“ (Rom 6,3). Neboť víra v Krista, která přivedla člověka ke křtu, je skutečná jistota toho, že Kristus je pravým „obsahem“ – smysluplným bytím a koncem – všeho co existuje, plností toho, jenž naplňuje všechny věci. Ve víře se stává celý svět tajinou Jeho přítomnosti, prostředkem života v Něm. A voda, obraz a přítomnost světa, je opravdovým obrazem a přítomností Krista.

Ale „…nevíte snad že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše byli jsme pokřtěni v jeho smrt?“ (Řim 6,3) Křest – dar „nového života“ – je oznámen v „podobě smrti.“ Proč? Protože nový život, který Kristus dává těm, jenž v něj věří, zářil z hrobu. Tento svět zavrhl Krista, odmítl v něm vidět svůj vlastní život a naplnění. Od té doby nemá již žádný jiný život než Krista, zavržením a zabitím Krista, odsoudil svět sám sebe ke smrti. Jeho konečnou realitou je smrt a žádná podružná eschatologie, do které člověk stále vkládá svoji naději, nemá žádnou moc proti jednoduchému tvrzení Tolstého: „Po hloupém životě následuje hloupá smrt.“ Avšak křesťan je přesně tím, kdo ví, že pravá realita světa – tohoto světa, tohoto života, nás – ne nějakého „jiného“ mysteriózního světa – leží v Kristu; křesťané vědí, že Kristus je touto realitou. Ve své soběstačnosti nemá svět a vše co v něm existuje žádný smysl. Dokud žijeme způsobem tohoto světa, jinak řečeno, dokud činíme náš život koncem sám o sobě, nemůže mít žádný význam a cíl, neboť je rozpouštěn ve smrt. Pouze pokud se svobodně, úplně, bezpodmínečně vzdáme soběstačnosti našeho života, když ho všechen vložíme v Krista, pak je nám dán „nový život“ – což znamená nové vlastnictví světa. Svět se tak stává pravou tajinou Kristovi přítomnosti, růstem Království a věčného života. Neboť Kristus „byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá; smrt nad ním již nepanuje.” Křest je tak smrtí naší sobeckosti a soběstačnosti, je „podobou Kristovi smrti,“ jelikož Kristova smrt je bezpodmínečným sebeodevzdáním. Jako Kristova smrt „překonala smrt,“ v čemž byl zjeven konečný smysl a síla života, tak nás naše umírání spolu s Kristem, sjednocuje s novým „životem v Bohu.“

Smysl tohoto „nového života“ je manifestován, když je ihned po křtu nově pokřtěná osoba oblečena do bílého oděvu. Je to oděv krále. Člověk je opět králem stvoření. Svět je znovu jeho životem a ne jeho smrtí, neboť ví co si s ním počít. Je obnoven k radosti a síle pravé lidské přirozenosti.

4

To, co dnes v pravoslavné církvi nazýváme druhou tajinou zasvěcení – myropomazání (či sjednocení) – bylo vždy nedílnou součástí liturgie křtu. Neboť se ani tak nejedná o další tajinou, jako spíše opravdové naplnění křtu, jeho „sjednocení“ s Duchem Svatým. Od křtu může být oddělen pouze do té míry, do jaké může být oddělen život od narození. Svatý Duch sjednocuje celý život Církve, protože On je tím životem, manifestací Církve, co by „světa budoucího,“ radosti a pokoje Království. Co se týká instituce, výuky, obřadu, není Církev jen v tomto světě, ale je z tohoto světa, je jeho „částí.“ Je to Svatý Duch, jehož příchod je ustanovením, manifestací, „posledních věcí,“ který proměňuje Církev v „tajinu“ Království, činí, její život v tomto světě, přítomností světa budoucího.

Sjednocení je tak osobní Padesátnicí člověka, jeho vstupem do nového života v Duchu Svatém, který je pravým životem Církve. Je vysvěcením na skutečného a plného člověka, neboť člověk musí plně náležet Božímu Království. A opět nejde pouze jeho duši – jeho „duchovní“ či „náboženský“ život – jenž je tímto sjednocena, ale o celost lidského bytí. Jeho celé tělo je pomazáno, zapečetěno, posvěceno, zasvěceno novému životu: „Pečeť daru Ducha Svatého,“ pronese Kněz, když pomazává novokřtěnce, „na čele, očích, chřpí, ústech, obou uších, hrudi, rukou a nohou.“ Celý člověk se stává chrámem Božím, a jeho celý život je od tohoto okamžiku liturgií. Tady a teď je pseudo-křesťanský protiklad „duchovního“ a „materiálního,“ „tajinného“ a „profánního,“ „náboženského“ a „světského,“ odsouzen, zrušen a odhalen, co by kolosální lež o Bohu, člověku a světě. Jediným skutečným chrámem Božím je člověk a skrze něj svět. Každá unce hmoty náleží Bohu a v Bohu nachází naplnění. Každý okamžik času je Božím časem a naplňuje se jako věčnost Boží. Nic není „neutrální.“ Neboť Duch Boží se jako paprsek světla, jako úsměv radosti dotkl všech věcí, všeho času – zjevil je co by drahokamy vzácného chrámu.

Být vpravdě člověkem znamená být plně sebou. Sjednocení, je potvrzením člověka v jeho vlastní, jedinečné, „osobnosti.“ Jde, použijeme-li stejný příměr, o vysvěcení na sebe sama, o to, být tím, čím nás chce Bůh mít, co v nás od věků miloval. Je to dar povolání. Pokud je Církev opravdu „novým životem“ – svět a příroda jsou obnoveni v Kristu – není, či spíše by neměla být čistě náboženskou institucí, ve které být „zbožný,“ být členem s „dobrou pověstí“ znamená zanechat vlastní osobnost u vstupu – v „předsíni“ – a zaměnit ji za obnošenou, neosobní, neutrální osobnost typu „dobrého křesťana.“ Zbožnost může být ve skutečnosti velmi nebezpečnou věcí, opravdovým protikladem ke Svatému duchu, který je Dárce Života – radosti, hnutí a tvořivosti – a ne „čistého svědomí,“ které vše nazírá s podezřením, strachem a morálním pobouřením.

Sjednocení je otevřením člověka celistvosti božského stvoření, skutečné katolicitě života. Je to „vítr“, ruah Boží, vstupující do našeho života, zahrnující ho žárem a láskou, činící nás schopné božských činů, naplňující vše radostí a nadějí…

5

Již jsme hovořili o tom, že se křty v minulosti konaly o Velikonocích – co by část velké Paschální služby. Jejím přirozeným naplněním tak samozřejmě byl vstup novokřtěnců do Eucharistie Církve, do tajiny naší účasti na Pasše v Království Božím. Neboť křest otvírá dveře Království a Duch Svatý nás vede v radost a pokoj, což znamená v eucharistické naplnění. Dokonce i dnes následuje po křtu a myropomazání průvod – má podobu obcházení okolo křtitelnice. Původně se jednalo o procesí ke dveřím Církve, procesí vstupu. Je příznačné, že (Introit), hymnus Paschální liturgie je stejný, jako ten, který zpíváme, když vedeme „neofyty“ v křestním průvodu: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli. Aleluja.“ To je křest, to je křestní Padesátnice, která činí Církev průvodem, vstupem, vystoupáním do Hospodinovy věčné Paschy.

Poté, se novokřtěnec po osm dní – obraz plnosti času – nacházel v chámu, a každý z těchto dní byl oslavován jako Velikonoce. Osmého dne se konal obřad umývání svatého myra, postřižení, a návrat do světa. Z plnosti času a radosti do času tohoto světa, jako svědci a nositelé této radosti – takový je smysl těchto obřadů, stejný, jako v eucharistickém propuštění, „Odejděme v pokoji.“ Viditelná znamení tajiny jsou smyta – „symbol“ se stává skutečností, sám život je nyní znamením tajiny, naplněním daru. Postřižení – poslední obřad liturgie křtu – je znamením, že život, který nyní začíná, je životem nabídky a oběti, životem neustále proměňovaném v liturgii – v Kristovo dílo.

6

Pouze ve světle křtu, můžeme porozumět tajinnému charakteru, jež k pokání připojila pravoslavná církev. Teologie tajin vysvětluje, v této soudní odchylce, tuto tajinu termínem naprosté „soudní“ moci ke zproštění hříchů, moci „delegované“ Kristem na kněze. Avšak takovéto vysvětlení nemá nic společného s původním smyslem pokání v Církvi a s její tajinnou přirozeností. Křest je tajinou odpuštění, ne proto, že působí jako soudní odstranění viny, ale proto, že jde o křest v Ježíše Krista, který je Odpuštěním. Hřích všech hříchů – opravdový „prvotní hřích“ – není přestoupením pravidel, ale odchylkou lidské lásky a jeho odcizení se Bohu. Jediným skutečným hříchem, na jehož základě se všechny ostatní hříchy stávají přirozeně nevyhnutelnými, je fakt, že člověk dává před Bohem přednost jiným věcem – světu, sám sobě. Tento hřích ničí pravý lidský život. Odvádí běh života od jeho smyslu a směřování. V Kristu je tento hřích odpuštěn, ne proto, že by byl Bohem „zapomenut“ a nebyla na něj brána zřetel, ale proto, že se člověk v Kristu navrátil k Bohu, a navrátil se k němu proto, že ho miluje a proto, že v něm nalezl svůj jediný pravý objekt lásky a života. A Bůh přijal člověka a – v Kristu – usmířil ho se sebou. Pokání je tak navrácením naší lásky, našeho života k Bohu, a tento návrat je možný v Kristku, protože nám odhalil pravý Život a umožnil nám uvědomit si naše vyhnání a odsouzení. Věřit v Krista znamená kát se – radikálně změnit „mysl“ našeho života, vidět ho jako hřích a smrt. Věřit v Něho znamená přijmout radostiplné zjevení, že nám v Něm bylo dáno odpuštění a usmíření. Ve křtu nachází své naplnění jak pokání, tak odpuštění. Ve křtu chce člověk zemřít jako hříšný člověk a tato smrt mu je dána, ve křtu chce člověk v odpuštění nový život a ten mu je dán.

A přesto je hřích stále v nás a my neustále odpadáme od nového života, jenž jsme obdrželi. Zápas nového Adama se starým Adamem je dlouhý a bolestivý, jakým naivním zjednodušením je si myslet, jak někteří činí, že „spása“ kterou prožijí v probuzení a „rozhodnutí se pro Krista“, jejímž následkem je morální spravedlnost, střízlivost a filantropie, že je celou spásou, že je tím co, Bůh zamýšlel, když dal svého Syna za život světa. Jediným pravým smutkem je, „že nejsme svatí,“ a jak často to jsou právě tito „morální“ křesťané, kteří nikdy nepocítí, nikdy nezažijí tento smutek, neboť jejich vlastní „zkušenost spásy,“ pocit „ze záchrany“ je naplňuje sebeuspokojením; kdokoliv, kdo byl „uspokojen,“ kdo již obdržel svoji odměnu, nemohl žíznit a hladovět pro tuto celkovou proměnu a přeměnu života, který sám utváří světce.

Křest je odpuštěním hříchů, ne jejich odstraněním. Přivádí do našeho života meč Kristův, a činí z něj skutečný konflikt, nevyhnutelnou bolest a utrpení růstu. Právě po křtu a skrze křest může být rozpoznána realita hříchu ve všech svých smutcích, a pravé pokání se stává možným. Z tohoto důvodu je ve stejném čase celá Církev darem odpuštění, radostí „světa budoucího,“ a též nevyhnutelně, neustálým pokáním. Svátek není možný bez půstu, a půst je pokáním a návratem, zachraňující zkušeností smutku a vyhnání. Církev je darem Království – tento dar činí zřejmou naší neúčast na Království, naše odcizení se Bohu. Pokání nás znovu a znovu přivádí do radosti Paschální hostiny, je to však tato radost, která nám odhaluje naši hříšnost a naše odsouzení.

Tajina pokání není posvátnou a soudní „mocí“ danou Bohem člověku. Moc, která žije v Církvi je mocí křtu. Od křtu získává tajinný charakter. V Kristu jsou jednou pro vždy odpuštěny všechny hříchy, neboť On Sám je odpuštěním hříchů, již není potřeba žádného „nového“ rozhřešení. Je ho však potřeba nám, kteří Krista neustále opouštíme a exkomunikujeme se z jeho života, k návratu k Němu, k opětovnému přijetí daru, který byl v Něm jednou pro vždy dán. Rozhřešení je znamením, že se tento návrat uskutečnil, že byl naplněn. Tak, jako není žádná Eucharistie „opakováním“ Kristovy večeře, ale nanebevstoupením, naším přijetím ke stejné a věčné hostině, tak není tajina pokání opakováním křtu, ale návratem do „nového života,“ který nám Bůh jednou pro vždy daroval.

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Obrázek ZA ŽIVOT SVĚTA – 4. kapitola: Z vody a Ducha – Alexander Schmemann