Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky

Galerie ZA ŽIVOT SVĚTA – 2. kapitola: Eucharistie – Alexander Schmemann

Za život světa – Alexander Schmemann

Přinášíme vám překlad druhé kapitoly knihy A. Schmemanna: Za život světa.

Zde naleznete překlad předchozí kapitoly s názvem Život světa.
Zde naleznete překlad následující kapitoly s názvem Čas misie.

Eucharistie

1

Kristus byl v tomto světě odmítnut. Byl dokonalým vyjádřením Bohem zamýšleného života.  V jeho životě byl shromážděn neúplný život světa, byl tlukoucím srdcem světa a svět ho zabil. S touto vraždou však zemřel sám svět. Ztratil tak poslední naději, stát se rájem, jakým ho Bůh stvořil. Můžeme pokračovat ve vývoji nových a lepších výrobků. Můžeme vytvořit humánnější společnost, která nás dokonce může uchránit od sebe zničení. Avšak odmítnutí Krista, co by pravý život světa, bylo začátkem konce. Toto odmítnutí mělo v sobě konečnost: byl ukřižován za dobro. Slovy Pascala: „Kristus zůstává v mukách až do konce světa.“

Křesťanství často působí, jako by kázalo, že bude-li se člověk snažit žít ze všech sil křesťanským životem, bude ukřižování jakýmsi způsobem zvráceno. Je to však tím, že křesťanství zapomnělo samo sebe, zapomnělo, že musí v první řadě stát vždy na kříži. Ne, že by náš svět nemohl být lepší – jedním z našich cílů je jistě i snaha o mír, spravedlnost a svobodu. I když svět může být lepším, nikdy se nemůže stát místem, jakým ho chtěl Bůh mít. Křesťanství neodsuzuje svět. Svět se odsoudil sám, když na Golgotě odsoudil Jediného, který byl jeho pravým já. „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.“ (J1,10) Přemýšlíme-li vážně o skutečném smyslu, opravdovém dosahu těchto slov, víme, že jako křesťané, a pokud jsme křesťany, jsme ze všeho nejvíce svědkové konce: konce veškeré přirozené radosti; konce všeho uspokojení člověka světem a sebou samým, konce samotného života, jako rozumného a rozumně organizovaného „úsilí o štěstí.“ Křesťané nemusí čekat na novodobé zastánce existencialistické úzkosti, zoufalství a absurdity, aby si toho všeho byli vědomi. I když křesťané v dlouhé historii svého směřování, příliš často zapomínali, na význam kříže a užívali si života, „jako by se nic nestalo,“ ačkoliv si každý z nás příliš často vzal „volno“ – víme, že ve světě, ve kterém zemřel Kristus, byl „přirozený život“ přiveden ke svému konci.

2

A přece křesťanství bylo od svého počátku provoláním radosti, jediné možné radosti na zemi. Ukázalo nemožnost veškeré radosti, která byla obvykle brána za možnou. Avšak s touto nemožností, až na úplném dně temnoty, oznámilo a předalo novou vše objímající radost, a s touto radostí proměnilo Konec v Začátek. Bez proklamace této radosti je křesťanství nepochopitelné. Pouze radost umožnila Církvi ve světě zvítězit, přestali jsme však být důvěryhodnými svědky a ztratili jsme svět, když jsme přišli o tuto radost. Nejhorší ze všech obvinění, vznesených proti křesťanství formulovat Nietzsche, když prohlásil, že křesťané nemají žádnou radost.

Zapomeňme nyní na diskuzi o Církvi, o jejím poslání a prostředcích. Ne snad, že by tato debata byla špatná či zbytečná – může však být užitečná a smysluplná pouze v základním kontextu, a tímto kontextem, ze kterého se vše v křesťanství odvozuje a ve kterém vše dostává svůj smysl, je „veliká radost.“ „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost“ – tak začíná Evangelium a končí: „Oni před ním padali na kolena; potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma.“ (Lk 2,10. 24,52) Musíme znovu obnovit smysl této veliké radosti. Než začneme o čemkoliv jednat – programy a poslání, projekty a metody, musíme, pokud je to možné, být účastni této radosti.

Radost však není něčím, co bychom mohli definovat, či analyzovat. Jediný vchází do radosti. „Vejdi a raduj se u svého pána.“ (Mt 25,21) Nemáme žádný jiný způsob, jak vstoupit do této radosti, žádnou možnost, jak jí rozumět, vyjma jediné možnosti, která byla od počátku pro Církev, jak zdrojem, tak naplněním radosti, opravdové tajiny radosti, Eucharistie.

Eucharistie je liturgií. Ten, kdo dnes hovoří o liturgii, může být lehce zatažen do diskuse. Pro některé – „liturgicky smýšlející“ –  je liturgie nejdůležitější, či snad pouze jedinou aktivitou Církve. Pro další, je liturgie estetickým a duchovním odchýlením od pravého úkolu Církve. V dnešní době existují „liturgické“ a „ne-liturgické“ církve a křesťané. Tento spor je však zbytečný, neboť má svůj původ základním neporozumění – „liturgického“ chápání liturgie. Je redukováním liturgie do „kultických“ kategorií, jejím definováním, co by tajinného aktu uctívání, odlišného nejen od „profánních“ oblastí života, ale dokonce i od všech ostatních činností samotné Církve. Toto však není původní význam řeckého slova leitourgia. Znamenalo úkon, kterým se skupina lidí stává něčím korporátním, kde již nejsou pouhou sbírkou jednotlivců – jsou něčím, mnohem větším než pouhou sumou jejich částí. Znamenalo také funkci nebo „službu“ člověka, či skupiny v zájmu celého společenství. Takže, leitourgia starověkých Izraelitů, byla společnou prací několika vyvolených, na přípravě světa na příchod Mesiáše. V tomto pravém aktu přípravy se stali tím, k čemu byli povoláni, Božím Izraelem, Jeho vyvoleným nástrojem.

Církev sama je leitourgia, služba, povoláním k práci v tomto světě po vzoru Krista, nesením svědectví o Něm a o Jeho království. Proto nesmí být k eucharistické liturgii přistupováno a nesmí být chápána pouze v termínech „liturgický“ či „kultický“. Právě tak, jako může – a musí – být křesťanství považováno za konec náboženství, tak obecně křesťanská liturgie, a konkrétně Eucharistie, je skutečně koncem kultu, „tajinného“ náboženského aktu, izolovaného a v protikladu k „profánnímu“ životu společenství. První podmínkou k pochopení liturgie, je zapomenutí na jakoukoliv zvláštní „liturgickou zbožnost.“

Eucharistie je tajina. Ale ten, kdo hovoří o tajině, se může lehce dostat do polemiky. Hovoříme-li o tajině, kde je Slovo? Neuvádíme se v nebezpečí „sacramentalismu“ a „magie“, ve zradu duchovního charakteru křesťanství? Nyní nelze dát na tyto otázky odpověď. Smyslem této eseje je ukázat, že nejen v tomto kontextu, lze pokládat otázky. Nyní bychom měli pouze říci: Eucharistie je vstupem Církve do radosti svého Pána. Vstoupit do této radosti, tak, jako být ve světě jejím svědkem, je ve skutečnosti pravým povoláním Církve, její esenciální leitourgií, tajinou, skrze kterou se „stává tím, čím je“.

Krátký popis Eucharistie, který následuje, odkazuje především k Pravoslavné eucharistické liturgii, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, o otázkách týkajících se liturgie můžeme přesvědčivě hovořit pouze do té míry, do jaké máme vlastní zkušenosti, o kterých mluvíme. Autor má zkušenosti pouze s Pravoslavnou tradicí. Zadruhé, jde o jednomyslný názor „liturgologů“, kteří tvrdí, že pravoslavná liturgie nejlépe uchovává ty prvky a důrazy, které tvoří hlavní téma této knihy.

3

Liturgie Eucharistie je nejlépe pochopitelná jako cesta, či procesí. Je to cesta Církve do dimenze Království. Užíváme slovo „dimenze,“ protože se zdá být nejlepší cestou, jak ukázat způsob našeho tajinného vstupu do vzkříšeného života Kristova. Barevné snímky „ožívají,“ jsou-li nahlíženy ve třech, namísto ve dvou dimenzích. Přítomnost přidané dimenze nám dovoluje vidět mnohem lépe realitu toho, co jsme fotografovali. Stejným způsobem, ve kterém je však každá analogie odsouzena k neúspěchu, je náš vstup do přítomnosti Kristovi, vstupem do čtvrté dimenze, která nám dovoluje vidět konečnou realitu života. Není útěkem ze světa, je to spíše příjezd na místo, odkud můžeme vidět do reality světa mnohem hlouběji.

Cesta začíná, když křesťané opouští své domovy a postele. Vskutku, opouštějí svůj život v tomto čase a konkrétním světě, a je jedno zda musejí jet patnáct mil, či jít několik bloků, jde o tajinný akt, který je opravdovou podmínkou všeho, co se má stát. Jsou na cestě, aby vytvořili Církev, či přesněji, aby byli proměněni v Církev Boží. Byli jednotlivci, někteří bílí, jiní černí, další chudí, jiní bohatí, byli „přirozeným“ světem a přirozenou komunitou. Nyní však byli povoláni, „aby se shromáždili na jednom místě,“ aby přinesli své životy, svůj skutečný „svět“ s sebou, a aby se stali něčím více, než čím byli: novým společenstvím s novým životem. Jsme daleko od hranic kategorií běžného uctívání a modlitby. Cílem „scházení se“ není pouhé přidání náboženské dimenze přirozenému společenství, učinit ho „lepším“ – odpovědnějším, křesťanštějším. Cílem je naplnění Církve, což znamená zpřítomnění Jediného, ve kterém jsou všechny věci na svém konci, a všechny věci na svém počátku.

Liturgie tak začíná, jako skutečné oddělení od světa. V naší snaze zaujmout křesťanstvím člověka z ulice, jsme často umenšili, nebo dokonce úplně zapomněli na toto nezbytné oddělení. Obvykle chceme učinit křesťanství „srozumitelným“ a „přijatelným“ tomuto mýtickému „modernímu“ člověku ulice. Zapomínáme, že Kristus, o kterém mluvíme „není z tohoto světa,“ a že po svém vzkříšení nebyl poznán dokonce ani svými učedníky. Marie z Magdaly si myslela, že je zahradníkem. Když dva z jeho učedníků šli do Emauz, „připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi,“ a oni ho nepoznali dokud „ nevzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.“ (Lk 24,15-16, 30) Zjevil se dvanácti, „dveře byly zavřeny.“ Podle všeho již nestačilo pouze vědět, že byl synem Marie. Nebylo podstatné ho fyzicky poznat. Jinými slovy, již nebyl více „částí“ tohoto světa, této reality a poznat Ho, vstoupit do radosti jeho přítomnosti, být s ním, znamenalo proměnění v jinou realitu. Pánovo oslavení nebylo přesvědčivě objektivním důkazem jeho pokoření na kříži. Jeho oslavení můžeme poznat pouze skrze mystickou smrt v křtitelnici, skrze pomazání Svatým Duchem. Je poznatelné pouze v plnosti Církve, která shromažďuje k setkání s Pánem a ke sdílení v jeho vzkříšeném životě.

Prvotní křesťané si uvědomovali, že musejí vystoupat do nebe, kam vystoupal Kristus, aby se stali chrámem Ducha Svatého. Též si uvědomovali, že toto vystoupání bylo skutečnou podmínkou jejich misie v tomto světě, jejich služby světu. Neboť – v nebi – byli ponořeni v nový život  Království; a když se, po této „liturgii nanebevstoupení“ vrátili do světa, jejich tváře odrážely světlo, „radost a pokoj“ Království, byli jeho pravými svědky. Nepřinesli žádný program a žádné teorie; kamkoliv však přišli, tam klíčila semena Království, vzplanula víra, život byl proměněn, nemožné věci se staly možnými. Byli svědky, a když se jich zeptali: “Odkud září to světlo, kde je zdroj jeho síly?“, věděli, co odpovědět a kam člověka vést. Dnes v církvi často shledáváme, že se zde setkáváme pouze s tím stejným, starým světem, ne s Kristem a Jeho Královstvím. Neuvědomujeme si, že jsme nikdy nikde nebyli, protože jsme nikdy nic neopustili.

Odejít, přijít… To je začátek, počáteční místo tajiny, podmínka její proměňující síly a reality.

4

Pravoslavná liturgie začíná slavnostní doxologií: „Blahoslaveno budiž Království Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky, až na věky věků.“ Cíl je znám od počátku: cesta vede do Království. To je místo, kam směřujeme – ne však symbolicky, ale skutečně. Jazykem Bible, který je Jazykem Církve, blahoslavit Království není pouhou aklamací. Je prohlášením za cíl, za konec všech našich tužeb a zájmů, našeho celého života, nejvyšší a konečné hodnoty všeho, co existuje. Blahoslavit znamená přijmout v lásce a směřovat k tomu, co je milováno a přijímáno. Církev je tak shromážděním, setkáním těch, kterým byl odhalen konečný cíl celého života a kteří ho přijali. Toto přijetí je vyjádřeno odpovědí na doxologii: Amen. Amen je jedním z nejdůležitějších slov na světě, protože vyjadřuje souhlas Církve následovat Krista v jeho stoupání k Otci, učinit toto nanebevstoupení osudem člověka. Je to Kristův dar nám, lidem, pouze v Něm můžeme říci Bohu Amen, či spíše On sám je Amen pro Boha a Církev je Amen pro Krista. V tomto Amen je rozhodnut osud lidské rasy. Odhaluje, že pohyb směrem k Bohu začal.

Jsme však stále na samém počátku. Opustili jsme „tento svět.“ Shromáždili jsme se. Slyšeli jsme ohlášení našeho konečného osudu. Řekli jsme Amen tomuto vyhlášení. Jsme církví (ecclesia), odpovědí na toto volání a řád. Začali jsme „běžnými modlitbami a prosbami,“ běžným a radostným aktem chvály. Ještě jednou musíme zdůraznit radostný charakter eucharistického shromáždění. Středověký důraz na kříž, přestože není špatný, je jednostranný. Liturgie je především radostné shromáždění těch, kteří se mají setkat se vzkříšeným Pánem a vstoupit s ním do svatební komnaty. A je to tato radost z očekávání a očekávaná radost, která, vyjádřena ve zpěvu a obřadu, v rouchách a v kadidle, v celé „kráse“ liturgie, je tak často pranýřována, jako zbytečná a dokonce hříšná.

Pohybujeme-li se za kategoriemi „nezbytnosti,“ tak je opravdu zbytečná. Krása není nikdy „nezbytná,“ „funkční,“ či „užitečná.“ Očekáváme-li někoho, koho milujeme, prostřeme na stůl krásný ubrus, ozdobíme ho svíčkami a květinami, nečiníme tak z nutnosti, ale z lásky. A Církev je láska, naděje a radost. Dle naší pravoslavné tradice, je nebem na zemi, je to radost obnoveného dětství, která je svobodná, bezpodmínečná a nezištná, která je sama schopná proměnit svět. V dospělosti zbožně žádáme o definice a vysvětlení, ty jsou však zakořeněny ve strachu – strachu z porušenosti, úchylek, „vlivu pohanů,“ a kdo ví z čeho ještě.  Avšak „kdo se bojí, nedošel k dokonalosti v lásce.“ (1J 4,18) Dokud budou křesťané milovat Království Boží, ne jen o něm debatovat, budou ho „představovat,“ zachycovat v umění a kráse. Služebník tajiny radosti bude v překrásném rouchu, protože je oblečen ve slávu Království, protože se Bůh zjevuje ve slávě, dokonce i ve formě člověka. Při Eucharistii stojíme v přítomnosti Krista, a jako Mojžíš před Bohem, bychom měli být obklopeni jeho slávou. Kristus nosil nesšité roucho, které vojáci pod křížem nerozdělili: nebylo zakoupeno v obchodě, pravděpodobně bylo vytvořeno milujícíma rukama. Ano, krása v přípravě na Eucharistii nemá žádné praktické využití. Romano Guardii hovoří moudře o této neužitečné kráse. O liturgii praví:

Člověku je s pomocí Boží blahodati dána možnost „obnovení své přirozenosti, stát se skutečně tím, čím by měl podle svého božského určení být, a čím být touží, dítětem Božím. V liturgii má přijít „k Bohu, který dává radost jeho mládí.“…Protože liturgický život je větší než ten, kterému dává běžná realita, jak příležitost, tak formu vyjádření, přizpůsobuje vhodné formy a způsoby z té oblasti, ve které se sami nalézají, tedy z umění. Hovoří v metru a melodicky, používá slavnostní pohyby, je oblečen v barvách a šatech odlišných od každodenního života…. Je v nejvyšším smyslu životem dítěte, ve kterém je vše obrazem, melodií a písní. Liturgie tak představuje úžasnou skutečnost: sjednocuje před Bohem představení a realitu v nadpřirozené dětství.[1]

5

Dalším aktem liturgie je vchod: vstoupení soužícího do oltáře. Byly již podány všechny možné symbolické vysvětlení, nejde však o „symbol.“ Je to skutečný pohyb Církve, průchod od starého k novému, z „tohoto světa“ do „světa budoucího“ a jako takový, je to esenciální pohyb liturgické „cesty“. V „tomto světě“ není žádný oltář a chrám byl zničen. Jediným oltářem je sám Kristus, jeho lidskost, kterou přijal a zbožštil a učinil chrámem božím, oltářem jeho přítomnosti. A Kristus vstoupil na nebesa. Oltář je tak znamením, že jsme v Kristu obdrželi přístup do nebe, že Církev je „průchodem“ do nebe, vstupem do božské svatyně a pouze tímto „vstupem,“ vystoupáním do nebe naplňuje Církev sama sebe, stává se tím, čím je. A tak vchod při Eucharistii, toto přistoupení sloužícího – a v něm celé Církve – k oltáři není symbolem.  Je to zásadní a rozhodující akt, ve kterém je zjeven a ustanoven pravý rozměr tajiny. Není to „blahodať,“ která sestupuje dolů, ale je to Církev, která vchází do „blahodati“ a blahodať znamená nové bytí, Království, svět budoucí. Když sloužící přistupuje k oltáři, Církev zpívá hymnus, který andělé věčně zpívají před trůnem Božím – „Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný“ – a kněz odpovídá: „Svatý Bože, jenž ve svatých spočíváš, jenž jsi trojsvatou písní serafínů opěvován, cherubíny oslavován a veškerými mocnostmi nebeskými veleben.“

Andělé zde nejsou pro ozdobu a inspiraci. Věrní zástupci nebe, toho  nádherného a nepochopitelného, co nás obklopuje, o nichž víme jediné: že se ozývají s chválou boží slávy a svatosti. „Svatý“ je skutečné jméno Boha, ne Boha „učenců a filozofů,“ ale živého Boha víry. Znalosti o Bohu vedou k definicím a rozdílům. Poznání Boha, vede k tomuto jednomu, nepochopitelnému, ale jasnému a nevyhnutelnému slovu: svatý. Tímto slovem vyjadřujeme jak to, že je Bůh Naprosto Odlišný, Ten, o kterém nevíme nic, tak to, že je ukončením našeho hladu, všech našich tužeb, nepřístupný, který mobilizuje naši vůli, tajemné bohatství, které nás vábí, není zde opravdu nic k poznání pouze On. „Svatý“ je slovem, písní, „odpovědí“ Církve vstupující do nebe, stojící před nebeskou slávou Boží.

6

Nyní, poprvé od počátku eucharistické cesty, se sloužící obrací čelem k lidu. Až do této chvíle byl tím, který vede Církev v jejím stoupání, které však nyní dosáhlo svého cíle. Nyní kněz, jehož liturgie, jehož jedinečná funkce a poslušnost Církvi je představovat, zpřítomňovat kněžství samotného Krista, pronese k lidu: „Pokoj všem.“ V Kristu se člověk obrací k Bohu a v Kristu přichází Bůh k člověku. Vede nás, jako nový Adam, jako dokonalý člověk k Bohu, jako vtělení Boha nám odhaluje Otce a smiřuje nás s Bohem. Je naším pokojem – smířením s Bohem, božským odpuštěním, společenstvím. Pokoj, který kněz vyhlašuje a uděluje, je pokojem, který nastolil Kristus mezi Bohem a světem, do kterého Církev vstoupila.

V tomto pokoji – „který převyšuje každé pomyšlení“ – začíná liturgie Slova. Západní křesťané jsou zvyklí příliš rozlišovat Slovo od tajiny, takže pro ně může být obtížné porozumět, že pravoslaví vnímá liturgii Slova stejně tajinně, jako tajinu „evangelicky.“ Tajina je manifestací Slova. Dokud není falešná dichotomie mezi Slovem a tajinou překonána, nemůžou být uchopeny podivuhodné důsledky pravého smyslu Slova a tajiny, zvláště pak pravého smyslu křesťanského „sacramentalismu“. Hlásání Slova je tajinný akt par excelence, protože je to akt proměňující. Proměňuje lidská slova Evangelia ve Slovo Boží a v manifestaci Království. Proměňuje člověka, který Slovo slyší v nádobu Slova a chrám Ducha…Každé sobotní noci je při slavnostní večerní bohoslužbě procesím přineseno doprostřed shromáždění Evangelium. Tímto aktem je oznámen a zjeven Den Páně. Evangelium není pouze „záznamem“ Kristova vzkříšení; Slovo Boží je neustálím přicházením vzkříšeného Pána k nám, opravdová moc a radost vzkříšení.

V liturgii předchází čtení Evangelia zpěv „Aleluja“, tajemné „theoforous“ (Boho–nosné) slovo, které je radostiplným pozdravem těch, kteří zří přicházejícího Pána, kteří znají jeho přítomnost, a kteří vyjadřují svoji radost z jeho slavné „parousie“. Zde je! To může být téměř vhodným překladem tohoto nepřeložitelného slova.

To je důvod, proč je v pravoslavné církvi čtení a kázání Evangelia liturgickým aktem, nedělitelnou a esenciální částí tajiny. Je vyslechnuto jako Slovo Boží a přijato v Duchu –  který je v Církvi, který je životem Slova a jeho „růstem“ ve světě.

7

Chléb a víno: abychom porozuměli jejich počátečnímu a věčnému významu v Eucharistii, musíme na chvíli zapomenout na nekonečné debaty, které je postupně proměňují v „prvky“ téměř abstraktní teologické spekulace.

Jde o hlavní chybu sakramentální teologie;teologové místo následování řádu eucharistické cesty, s jejím postupným zjevováním smyslu, pokládají řadu abstraktních otázek, aby tak vtěsnali Eucharistii do intelektuálních hranic. Touto cestou zmizela z oblasti teologického zájmu a hledání sama liturgie, zůstaly pouze izolované „části,“ „formule“ a „podmínky platnosti.“ Zmizela Eucharistie, jako jeden organický, všeobjímající a vše proměňující akt celé Církve a zůstaly „nezbytné“ a „nepodstatné“ části, „prvky,“ „proměnění,“ atd.  Příklad, na kterém vysvětlíme a definujeme smysl Eucharistie způsobem, jak to činí některé teologie je, užívání slova „eucharistie,“ již ho nepotřebujeme, stalo se nepodstatným.  A přece bylo pro Otce klíčovým slovem, které sjednocovalo a dávalo smysl všem „prvkům“ liturgie. Otcové nazývali „eucharistií“ dary chleba a vína, jejich obětování a proměnění a nakonec přijímání. Toto vše bylo Eucharistií, všemu bylo možné rozumět pouze v rámci Eucharistie.

Jak postupujeme v eucharistické liturgii dále, přichází čas nabídnout Bohu plnost našich životů, nás, světa, ve kterém žijeme. To je hlavním smyslem, proč přinášíme na oltář části našeho jídla. Neboť již víme, že jídlo je život, že je opravdovou podstatou života, a že celý svět byl stvořen jako potrava pro člověka. Též víme, že nabídnout toto jídlo, tento svět, tento život Bohu je počátečním „eucharistickým“ posláním člověka, jeho opravdovým naplněním. Víme, že jsme byli stvořeni jako služebníci tajiny života, jeho proměnění v život v Bohu, společenství s Bohem. Víme, že skutečný život je „eucharistie,“ pohyb lásky a adorace směřující Bohu, hnutí, pouze ve kterém může být zjeven a naplněn sám smysl a hodnota všeho, co existuje. Víme, že jsme tento eucharistický život ztratili, a konečně víme, že nám byl eucharistický život vrácen, v Kristu, novém Adamovi, dokonalém člověku. Neboť on sám byl dokonalou Eucharistií; nabídl sebe v úplné poslušnosti, lásce a díkůvzdání Bohu. Bůh byl jeho pravým životem. A On nám tento dokonalý a eucharistický život daroval. V něm se Bůh stává naším životem.

Tak je nabídnutí chleba a vína, jídla, které musíme jíst, abychom žili, nabídnutím nás samých, našeho života a celého světa Bohu. Slovy ruského básníka: „Abychom vzali do rukou celý svět, jako by byl jablkem!“ To je naše Eucharistie. Je to pohyb, ve kterém Adam selhal, a který se v Kristu stal opravdovým životem člověka: pohyb adorace a chvály, ve které všechna radost a utrpení, všechna krása a frustrace, všechen hlad a uspokojení odkazují k jejich úplnému Konci a stávají se konečně smysluplnými. Ano, abychom si byli jisti, je to oběť: oběť je nejpřirozenějším aktem člověka, opravdovou podstatou jeho života. Člověk je bytím, které se obětuje, protože nachází svůj život v lásce a láska se obětuje: klade hodnotu, opravdový smysl života v řád a dává život řádu a v tomto dávání, v této oběti nachází smysl a radost života.

Nabízíme svět a sebe Bohu. Činíme tak v Kristu a na Jeho památku. Činíme tak v Kristu, protože již nabídl Bohu vše, co mělo být nabídnuto. Jednou provždy, představuje tuto Eucharistii a není nic, co by nebylo nabídnuto. V něm byl Život – a tento Život nás všech dal Bohu. Církví jsou ti, kteří byli přijati do eucharistického života v Kristu. Činíme tak na Jeho památku, protože tak, jak znovu a znovu nabízíme náš život a náš svět Bohu, pokaždé zjišťujeme, že není nic, co by mělo být nabídnuto, nežli Kristu sám – Život světa, plnost všeho co existuje. Je to jeho Eucharistie a On je Eucharistií. Jak praví modlitba obětování – „je to On, kdo přináší oběť a kdo je obětován.“ Liturgie nás vedla k všeobjímající Eucharistii Krista a zjevila nám, že jediná Eucharistie, jedné obětování světa je Kristus. Znovu a znovu přicházíme, abychom nabídli naše životy; přinášíme a „obětujeme“ – tedy, odevzdáváme Bohu – co nám dal On; pokaždé přicházíme ke Konci všech obětí, všech nabídek, všech eucharistií, protože pokaždé je nám zjeveno, že Kristus nabídl vše, co existuje, a tak byl Sám a vše, co existuje nabídnut v sebe-nabídnutí. Jsme zahrnuti v Eucharistii Krista a Kristus je naší Eucharistií.

Když jsou do oltáře průvodem přinášeny chléb a víno, víme, že to je sám Kristus, který nás všechny a celost našeho života přivádí v eucharistickém pozdvihnutí k Bohu. To je důvodem, proč v tomto bodu liturgie připomínáme či vzpomínáme. „Rozpomeň se na nás, Pane v Království svém…“ Vzpomínání je aktem lásky. Bůh na nás pamatuje a jeho vzpomínání, jeho láska je základem světa. Vzpomínáme v Kristu. Znovu se stáváme bytím otevřeným lásce a vzpomínáme. Církev ve svém oddělení od „tohoto světa,“ vzpomíná na své cestě do nebe svět, vzpomíná všechny lidi, veškeré stvoření, přivádí ho v lásce k Bohu. Eucharistie je tajinou kosmického vzpomínání: je skutečně obnovením lásky, jako pravého života světa.

8

Chléb a víno jsou nyní na oltáři, zakryty, skryty, jako „váš život je s Kristem ukryt v Bohu“ (Kol 3,3). Leží zde, ukryta v Bohu, plnost života, který Kristus přivedl zpět k Bohu. Soužící zvolá: „Milujme druh druha, abychom jednomyslně vyznávali…“ Nyní následuje polibek pokoje, jeden z nejzákladnějších aktů křesťanské liturgie. Aby byla Církev Církví, musí být zjevením božské Lásky, kterou Bůh „vlil do našich srdcí.“ Bez této lásky není v Církvi nic „platné,“ protože nic není možné. Obsahem Kristovy Eucharistie je Láska, a pouze skrze lásku do ní můžeme vstoupit a být jejími účastníky. Bez této lásky toho nejsme schopni. Tuto lásku jsme ztratili. Tuto lásku nám Kristus daroval a tímto darem je Církev. Církev je založena skrze lásku a na lásce, v tomto světě má „svědčit“ Láskou, představovat ji, zpřítomňovat ji. Láska samotná tvoří a proměňuje: proto je pravým „principem“ tajiny.

9

„Vzhůru srdce,“ zvolá sloužící a lid odpoví: „Máme k Pánu.“ Eucharistie je anaphorou, „vyzdvihnutím“ našeho přínosu a nás samých. Je to vystoupání Církve do nebe. „Proč se starám o nebe,“ říká sv. Jan Zlatoústý, „když jsem se sám stal nebem…?“ Eucharistie je často vysvětlována pouze na základě vztahu k darům: co se „stalo“ s chlebem a vínem, a proč, a kdy se tak „stalo!“ Musíme však chápat, že to, co se stalo s chlebem a vínem se s nimi stalo proto, že se nejdříve něco stalo s námi, s Církví. Je to tím, že „utváříme“ Církev, což znamená, že jsme následovali Krista na jeho nanebevstoupení; protože, slovníkem teologie, jsme vstoupili do Eschatonu, a nyní stojíme mimo čas a prostor; protože dříve než se cokoliv stalo s chlebem a vínem, se toto vše stalo nám.

„Srdce vzhůru,“ zvolá sloužící.

„Máme k Pánu,“ odpoví shromáždění.

„Vzdejme díky Hospodinu“ (Eucharistisomen), odpoví sloužící.

10

Stojí-li člověk před trůnem Božím, je-li naplněn vším, co mu Bůh dal k naplnění, jsou-li všechny hříchy odpuštěny, veškerá radost obnovena, není zde nic, co by mohl člověk učinit, jen vzdání díků. Eucharistie (díkůvzdání) je stavem dokonalého člověka. Eucharistie je životem ráje. Eucharistie je jedinou plnou a skutečnou odpovědí člověka na Boží stvoření, vykoupení a dar nebe. Avšak dokonalým člověkem, který stojí před Bohem je Kristus. Pouze v Něm bylo vše, co Bůh dal člověku, naplněno a přivedeno zpět do nebe. On sám je dokonalým Eucharistickým Bytím. Je Eucharistií světa. V Eucharistii a skrze ni se celé stvoření stává tím, čím mělo vždy být, a čím být selhalo.

„Důstojno a spravedlivo jest, klaněti se Otci i Synu i Svatému Duchu,“ odpovídá shromáždění, vyjadřujíce těmito slovy „bezpodmínečné odevzdání,“ ve kterém začíná pravé „náboženství“. Víra není plodem intelektuálního hledání, ani Pascalova „sázení.“ Není rozumným řešením frustrací a úzkostí života. Nepovstává z „nedostatku“ čehokoliv, ale přichází z plnosti, lásky a radosti. Slova „důstojno a spravedlivo“ toto vyjadřují. Je jedinou možnou odpovědí k božskému pozvání k životu, k získání hojnosti života.

Tak začíná kněz eucharistický kánon:

Důstojno a spravedlivo jest tebe opěvovati, tobě dobrořečiti, tebe chváliti, tobě děkovati, tobě se klaněti na každém místě panování tvého: neboť ty jsi Bůh nevýslovný, nevyzpytatelný, věčně jsoucí, věčně týž…ty z nejsoucna v jsoucnost přivedl jsi nás a klesnuvší pozvedl jsi nás opět a neustal činiti vše, až jsi nás do nebe povznesl a království své budoucí nám daroval. Za to vše děkujeme tobě i jednorozenému Synu tvému i Duchu tvému svatému, za všecko vědomé i nevědomé, zjevné i nezjevné dobrodiní prokázané nám.

Tento začátek Eucharistické modlitby je často označován jako „Úvod“. I přesto, že tento Úvod patří ke všem známým eucharistickým ritům, nebyla mu při rozvoji eucharistické teologie věnována příliš velká pozornost. Úvod je něčím, co příliš nepatří k samotné knize. Teologové ho zanedbali, protože se úzkostlivě snažili dostat k opravdovým „problémům:“ jako je proměnění, přeměna prvků, oběť, a další záležitosti. Zde nacházíme hlavní chybu křesťanské teologie; Eucharistická teologie přestala být eucharistickou a tím odebrala z celého chápání tajiny, z opravdového života Církve eucharistického ducha. Dlouhodobý spor, vedený po staletí mezi Východem a Západem, o slova proměnění a vzývání Svatého Ducha (epiclesis), je velmi dobrým příkladem tohoto „ne-eucharistického“ období v historii tajinné teologie.

Musíme si však uvědomit, že právě tento úvod – tento akt, tyto slova, tento pohyb díkůvzdání – činí opravdu možným vše, co následuje. Bez tohoto počátku, by nemohl existovat zbytek. Kristova Eucharistie a Kristus Eucharistie je „průlomem,“ který nás přivádí ke stolu v Království, povznáší do nebe a činí nás účastníky božského pokrmu. Eucharistie  – díkůvzdání a chvála – je opravdovou formou a obsahem nového života, který nám udělil Bůh, když nás v Kristu usmířil se Sebou. Smíření, odpuštění, síla života – vše má svůj smysl a naplnění v této nové etapě bytí, nový způsob života, kterým je Eucharistie, jediný opravdový život stvoření s Bohem a v Bohu, jediný skutečný vztah mezi Bohem a světem.

Je to úvod do světa budoucího, dveře ke Království: to vyznáváme a vyhlašujeme, mluvíme-li o Království, které má přijít, potvrzujeme, že nám ho Bůh daroval. Tuto budoucnost jsme obdrželi v minulosti, způsobem, kterým může tvořit opravdovou přítomnost, sám život, nyní, život Církve.

11

A tak se Úvod naplňuje v písni Svatý, Svatý, Svatý  – „Svatý, Svatý, Svatý“ věčné doxologie, jenž je tajemnou podstatou všeho, co existuje: „Nebe a země jest plno slávy Tvé.“ Museli jsme vystoupit v Kristu do nebe, abychom viděli a porozuměli stvoření v jeho skutečném bytí, v glorifikaci Boha, v odpovědi božské lásce, ve které se samo stvoření stává tím, čím chce Bůh, aby bylo: díkůvzdáním, eucharistií, adorací. Zde – v nebeské dimenzi Církve, stojí „tisíce archandělův, zástupové andělův, cherubínové a serafínové….ve výsostech na křídlech se vznášející“ – spolu s nimi můžeme konečně „vyjádřit sebe“, tímto vyjádřením je:

Svatý, Svatý, Svatý.

Hospodin zástupů.

Plna jsou nebesa i země slávy Tvé.

Hosanna na výsostech.

Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně.

Toto je konečným účelem všeho, co existuje, koncem, cílem a naplněním, protože to je počátkem, principem Stvoření.

12

Stojíc před Bohem, vzpomínajíc na vše, co pro nás učinil, nabízejíc mu naše díkůvzdání za všechny jeho dobra, nevyhnutelně objevujeme, že obsahem všech díkůvzdání a vzpomínání je Kristus. Všechna vzpomínání, jsou nakonec vzpomínáním na Krista, všechna díkůvzdání jsou nakonec díkůvzdání za Krista. „V něm byl život a život byl světlem lidí.“ Ve světle Eucharistie vidíme, že Kristus je skutečně život a světlo všeho, co existuje, slávou, která naplňuje nebe a zemi. Není nic dalšího nač vzpomínat, nic, čemu vzdávat díky, protože v Něm nachází vše své bytí, svůj život, svůj konec.

Píseň Svatý, Svatý, Svatý nás přivádí, velmi jednoduše, logicky k jednomu muži, k jedné noci, jedné události, ve které nalezl tento svět jednou pro vždy své odsouzení a spásu. Není to tak, že bychom  zpěvem písně Svatý, Svatý, Svatý a vyznáním velikosti božské slávy, toto odložili stranou a dostali se do dalšího členění modlitby Vzpomínání. Ne, Vzpomínání je plností naší doxologie a je to opět eucharistie, která nás „přirozeně“ vede do opravdového srdce a obsahu všeho vzpomínání a díkůvzdání.

…svatý jsi i přesvatý, a velikolepá jest sláva tvá,

jenž jsi sobě tak zamiloval svět svůj,

že jsi Syna svého jednorozeného dal,

aby každý, kdož věří v něho,

nezahynul, ale měl život věčný,

jenž přišed a všechen řád spasení našeho vyplniv,

v noci, v níž vydán byl,

aneb spíše sám sebe vydal

za život světa,

vzal chléb do svatých, přečistých a neposkvrněných rukou svých

a díky vzdav, požehnal, posvětil, rozlomil

a dal svatým svým učedníkům a apoštolům, řka:

Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž za vás lámáno jest

na odpuštění hříchů.

Podobně i kalich po večeři řka:

Pijte z něho všichni, to jest krev má nového zákona,

která se za vás a za mnohé vylévá

na odpuštění hříchů.

Když stojíme před Bohem, není nic, co bychom mohli vzpomínat a přinést a obětovat Bohu, než sebe-obětování Kristovo, protože v něm byly naplněny veškeré díkůvzdání, veškeré vzpomínání, veškeré oběti – které jsou celým životem člověka a světa.

A tak:

Pročež pamětliv jsouce tohoto spasitelného přikázání

a všeho toho, co se pro nás stalo:

kříže, hrobu, třetího dne zmrtvýchvstání,

na nebesa vstoupení, po pravici sedění,

druhého a slavného příští,

tvoje z tvého tobě přinášíme

pro vše a za vše.

 13

Eucharistie byla, až do tohoto bodu, naším vystoupání v Kristu, vstoupání do „světa budoucího.“ Nyní, v eucharistické oběti v Kristu všech věcí Jedinému, kterému tyto věci náleží, a ve kterém skutečně existují, nachází tento pohyb vystoupání svůj konec. Jsme u paschálního stolu Království. Co jsme nabídli, – naše jídlo, náš život, sebe a celý svět – nabídli jsme v Kristu a jako Krista, protože On Sám převzal náš život a je naším životem. Nyní je nám toto vše vráceno zpět, jako dar nového života, tedy – nezbytně – jako potrava.

„To je mé tělo, to je má krev. Vezměte, jezte, pijte…“ Generace teologů za generací pokládá tu samou otázku. Jak je to možné? Jak se to může stát? Co se děje při této proměně? Kdy přesně? Co je příčinou? Žádná odpověď se nezdá uspokojivá. Symbol? Co je to ale symbol? Podstata, případek (accidents – vnímatelná vlastnost)? Každý hned cítí, že v těchto teoriích, kde je Tajina redukována na kategorie času, matérie, substance a kauzality, do kategorií „toho světa,“ něco schází.

Něco schází, protože teologové přemýšlejí o tajině a zapomínají na liturgii. Jako dobří vědci nejdříve oddělí objekt svého studia, zredukují ho do jednoho okamžiku, na jeden „jev“ – a pak, postupují od celku k detailu, od známého k neznámému, tvoří definice, které ve skutečnosti dávají více otázek než odpovědí. Hlavním bodem naší studie bylo chápání liturgie jako tajinného, to jest jediného proměňujícího aktu a pozdvihujícího hnutí. Pravým cílem tohoto pozdvihujícího pohybu je vzít nás z „tohoto světa“ a učinit nás členy světa budoucího.“ V tomto světě – který se odsouzením Krista sám odsoudil – se nemůže žádný chléb ani víno stát tělem a krví Kristovou. Nic, co je jeho částí nemůže být „sakralizováno“. Liturgie Církve je vždy anaforou, pozdvihnutím, nanebevstoupením. Církev naplňuje sebe sama v nebi, v nové věčnosti, kterou ve své smrti, vzkříšení a nanebevstoupení Kristus ustanovil, a která byla dána Církvi v den Letnic jako její život, jako konec, ke kterému směřuje. Kristus byl v tomto světě ukřižován, jeho tělo rozbito a krev prolita. Abychom se stali účastníky světa budoucího, musíme opustit tento svět, vystoupat v Kristu do nebe.

Není to však „další“ svět, odlišný od toho, který Bůh stvořil a nám daroval. Je to náš stejný svět, již dokonalý v Kristu, avšak zatím nedokonalý v nás. Je to náš stejný svět, vykoupený a obnovený, ve kterém Kristus „naplnil všechny věci sebou.“ Od doby, kdy Bůh stvořil svět jako naši potravu a dal nám jídlo jako prostředek společenství s Bohem, života v něm, je novou potravou nového života, který jsme od Boha obdrželi v jeho Království, sám Kristus. Je naším chlebem – protože všechen náš hlad byl od počátku hladem po Něm, a všechen náš chléb Ho symbolizoval, byl symbolem, který se musel stát realitou.

Stal se člověkem a žil v tomto světě. Jedl a pil, což znamená, že se svět, jehož byl součástí, opravdové jídlo našeho světa, stal jeho tělem, jeho životem. Avšak jeho život byl naprosto, absolutně eucharistický – vše bylo proměněno ve společenství s Bohem a vše bylo vyzdviženo do nebe. Nyní sdílí svůj oslavený život s námi. „Co jsem sám učinil – Dávám nyní tobě: vezměte a jezte…“

Nabídli jsme chléb ve vzpomínání Krista, protože víme, že Kristus je Život, a že nás všechna potrava k němu musí vést. A nyní, když přijímáme z jeho rukou chléb, víme, že pozdvihl všechen život, naplnil ho sebou, učinil ho tím, čím byl zamýšlen, aby byl: společenstvím s Bohem, tajinou jeho přítomnosti a lásky. Pouze v Království můžeme společně s Basilem vyznávat: „tento chléb je opravdu drahocenné tělo našeho Pána, toto víno drahocenná krev Krista.“ Co je zde, v tomto světě „nadpřirozené“, je tam zjeveno, jako „přirozené.“ Církev dochází naplnění v liturgii, vždy nás vede „tam,“ a činí nás tím, čím jsme.

14

Je to Svatý Duch, který činí chléb tělem a víno krví Kristovou.[2] Pravoslavná církev vždy trvala na tom, že proměna (metabole) eucharistických částic je uskutečněna epikesí – vzýváním Ducha Svatého – a ne slovy proměnění. Toto učení bylo často špatně chápáno i Pravoslavnými. Smysl není v záměně jedné „kauzality“ – slova proměnění – za jinou, odlišnou „formuli.“ Je třeba odhalit eschatologický charakter tajiny. Svatý Duch přichází v „poslední a slavný den“ Padesátnice. Manifestuje svět budoucí. Ustanovuje Království. Bere nás za hranici. Být v Duchu, znamená být v nebi, neboť v Království Božím je „radost a pokoj v Duchu Svatém.“ A tak je při Eucharistii tím, který pečetí a potvrzuje naše vystoupání do nebe, který proměňuje Církev v tělo Kristovo, a proto činí částice našeho přínosu přijímáním ve Svatém Duchu. Toto je proměnění.

15

Ještě než se staneme účastni božského pokrmu, zůstává poslední, absolutně nezbytný akt: přímluva. Být v Kristu znamená být jako On, stát se skutečným hnutím jeho života. Tak, jako On „je stále živ, aby se za ně přimlouval,“ za všechny „kdo skrze něj přistupují k Bohu“ (Ž 7,25), tak nemůžeme pomoci přijetí jeho přímluvy za naši vlastní. Církev není společností, která se snaží o únik – jak hromadný, tak individuální – z tohoto světa, aby zakusila mystické blaho věčnosti. Přijímání není „mystickou zkušeností:“ pijeme z Kristova kalichu, a on vydává sebe za život světa. Chléb na diskosu (paten) a víno v kalichu nám připomínají vtělení Syna Božího, kříž a smrt. Pravou radostí Království je připomínat nám svět a modlit se za něj. To je skutečným společenstvím se Svatým Duchem, který nám umožňuje milovat svět Kristovou láskou. Eucharistie je tajinou jednoty a okamžikem pravdy: zde, v Kristu, vidíme svět, jakým skutečně je, ne z našeho vlastního, a proto částečného a omezeného pohledu. Zde, ve slávě mesiášské hostiny začíná přímluva, je to skutečný začátek církevní misie. Zdá se nám, že když jsme „odložili všechny světské péče,“ musíme opustit tento svět, ve skutečnosti jsme ho však objevili v celé jeho realitě.

Přímluva představuje jedinou pravou přípravu na přijímání. Neboť v něm a skrze něj se nejen stáváme jedním tělem a jedním duchem, ale je v nás obnovena solidarita a láska, kterou svět ztratil. Velká Eucharistická modlitba je nyní shrnuta v modlitbě Páně, každá prosba v sobě nese úplnou a naprostou oddanost Božímu Království ve světě. Je to Jeho modlitba, On nám ji dal, učinil ji naší modlitbou, jako učinil jeho Otce, naším Otcem. Nikdo nebyl „hoden“ obdržet přijímání, nikdo na ně nebyl připraven. V tomto bodě všechny zásluhy, spravedlivosti a zbožnosti mizí, rozplývají se. Život k nám znovu přichází jako Dar, svobodný a božský dar. Proto v Pravoslavné církvi nazýváme eucharistické částice Svatými Dary. Adam je znovu uveden v Ráj, vzat z prázdnoty a korunován králem nad stvořením. Vše je zdarma, nic není zpoplatněno, vše je dáno. Největší pokorou a poslušností je přijmout tento dar, říci ano – s radostí a vděčností. Jsme-li eucharističtí, již není nic dalšího, co dělat, stali jsme se vším, čím nás od věčnosti chtěl Bůh mít.

  16

Nyní přišel čas, abychom se vrátili do světa. „Odejděme v pokoji,“ pronáší sloužící, když odchází z oltáře a to je poslední liturgické přikázání. Nesmíme zůstat na hoře Tábor, přestože víme, že je to pro nás dobré. Jsme posláni zpět. Nyní jsme však „nalezli Světlo pravé, přijali jsme Ducha nebeského.“ Jako svědci Světla a Ducha, musíme dále pokračovat a být nekonečnou misií Církve. Eucharistie byla koncem cesty, koncem času. Nyní jsme na začátku, věci, které byly nemožné, nám jsou znovu zjeveny jako možné. Čas světa se stává časem Církve, časem spasení a vykoupení. Bůh nás učinil kompetentními, slovy Paula Claudela, kompetentními být jeho svědky, naplnit, co sám učinil a co činí. To je smysl Eucharistie; je to důvod, proč misie Církve začíná v liturgii nanebevstoupení, proč činí liturgie misii možnou.

[1]Roman Guardini, The Church and the Catholic, and the Spirit of the Liturgy, New York, 1950, str.:180-181

[2] Viz liturgie sv. Bazila: “…a učiň chléb tento samým drahocenným tělem…kalich pak tento samou drahocennou krví…“

Zde naleznete překlad předchozí kapitoly s názvem Život světa.
Zde naleznete druhý díl překladu  kapitoly s názvem Euchariste.