Zázračná přátelství mezi svatými a divokými zvířaty

Vše co má dech, ať chválí Hospodina!

(žalm 150)

Malý čtenáři! Žijí u tebe doma nějaká zvířátka – řekněme třeba kočka či pes? Možná si přeješ, aby ti rodiče koupili zlatou rybičku nebo andulku. Je tak příjemné číst knihu s kočkou tiše spící na posteli vedle tebe.

Už odpradávna žili krávy a kozy, králíci a husy společně s člověkem. Máme je rádi, staráme se o ně a oni nám na oplátku poskytují mnoho dobrých věcí. Říkáme jim domácí zvířata.

Možná si řekneš: „To je velká škoda, že se nemůžeme přátelit s divokými zvířaty! Nebylo by krásné jít procházkou dolů ulicí v doprovodu tygra nebo lva? Proč nejsou divoké šelmy a lidé přáteli?“

Ano, dnes již přáteli nejsou, ale nebylo tomu tak vždy. Před dávnými časy stvořil Bůh první lidi Adama a Evu. Ti žili v rajské zahradě, plné nádherných stromů a rostlin. Po jejich boku žily i šelmy. Lidé a zvířata žili společně a šťastně a velmi dobře jeden druhému rozuměli. Lidé se však neřídili Božími nařízeními, a tak byl tento vzájemný vztah brzo porušen. V duši člověka již nebyl pokoj, a tak ho zvířata přestala milovat i poslouchat. Utekla od člověka všemi směry tak daleko, jak jen mohla. Velké šelmy se staly jeho nepřáteli a ostatní, kteří byli slabí, utekli pryč a schovali se před ním. Pouze domácí zvířata stále poslouchají člověka jako dříve.

Možná se ptáš: „Co zvířata v cirkuse? Neposlouchají snad tyto zvířata své krotitele? Medvědi tancují a lvi skáčou skrz hořící obruče!“

Ano, opravdu tomu tak je. Zvířata to však nedělají, protože by to sama chtěla. Aby se tak chovala, musela být dlouho cvičena, což je důvod, proč vypadají tak znaveně a opotřebovaně. Ráda by utekla do svých skrýší a doupat a nikdy by se znovu do cirkusu nevrátila.

„A nežili někdy lidé, které by divoká zvířata následovala svobodně a žila s nimi tak, jako zvířata domácí?“

Takoví lidé opravdu existovali. Byli to světci, křesťané. Žili před mnoha staletími. Vyzařovali lásku a dobro, což byl důvod, proč nebyli zajímaví jen pro lidi, ale proč upoutali i zvířata, a to i ta nejzuřivější. Díky této božské lásce a milosrdenství se divoká zvířata stala krotkými a mírnými.

A o tom je celá naše kniha.

Nejctihodnější Simeon Stylita (Sloupník) uzdraví obrovského hada

Simeon Stylita

Když se chtěli první křesťané vzdálit od každodenních starostí a přiblížit se Bohu, odcházeli často žít do pouště.

Jedním z nich byl i nejctihodnější Simeon. Žil v pátém století. Usadil se na vysokém sloupu a tam žil, modlil se a postil po mnoho let. Proto byl nazýván stylitou, sloupníkem. Lidé k němu přicházeli a on každému skrze modlitbu pomáhal.

Stalo se však, že se hned vedle sloupu usídlil obrovský had.  Lidé se hada báli, a tak přestali k nejctihodnějšímu Simeonovi přicházet. Had žil spokojeně v blízkosti svatého muže a neměl jediný důvod k odchodu.

Jednou vnikl hadovi do oka trn. Had se svíjel a kroutil bolestí. Přiblížil se ke sloupu a ukazoval svatému muži, jak moc trpí a jak moc potřebuje jeho pomoc.

Svatý Simeon cítil k nešťastnému hadovi lítost. Jeho oči vyzařovaly tolik dobra a soucitu, že trn z hadova oka sám zázračně vypadl. Vděčný had se svinul těsně vedle sloupu a po tři dny zde ležel mírný jako beránek. Když se mu oko úplně uzdravilo, odplazil se zpět do své skrýše.

Lidé, udiveni tímto zázrakem začali opět za nejctihodnějším Simeonem přicházet.

Nejctihodnější Gerasim a lev Jordán

Gerasim

V pátém století žil v monastýru v Jordánské poušti další světec, nejctihodnější Gerasim.

Jednou, když se nejctihodnější Gerasim modlil k Bohu, uslyšel znenadání hrozivý řev, a co nevidí – blížícího se lva. Lev kulhal, a když přišel ke světci blíž, ukázal mu svoji zraněnou a zanícenou tlapu. Nejctihodnější Gerasim si všiml velkého trnu trčícího z tlapy. Šelma hleděla na starce pohledem plným bolesti a utrpení.

„Copak se stalo můj příteli, bolí tě to moc?“ zeptal se starec. „Buď trpělivý a já ti hned pomohu.“

Vytrhl trn ze lví tlapy, vyčistil ránu a zavázal ji kouskem plátna. Laskavě na zvíře pohlédl, pohladil jeho nádhernou hřívu a propustil ho. Lev však neodešel, ale následoval nejctihodnějšího Grasima, kamkoliv jen šel, právě tak, jako novic poslušně následuje svého starce.

Nejctihodnější Gerasim žil v monastýru, který byl zásobován vodou z nedaleké řeky Jordán. Drahocenná tekutina se přepravovala v nádobách za pomoci oslíka. Starec požádal lva, aby dával na oslíka pozor, zatímco se bude pást na břehu řeky. Lev přistoupil ke svěřenému úkolu s veškerou zodpovědností. Jednou se však stalo, že lev v palmovém stínu usnul. V ten samý čas, procházela okolo karavana velbloudů. Majitel karavany si všiml oslíka, o kterého se nikdo nestaral, a protože si myslel, že se osel ztratil, vzal ho s sebou.

Když se lev vrátil do monastýru bez oslíka, řekl mu Gerasim: „Ty jsi oslíka snědl, že? Pokud tomu tak opravdu je, budeš muset všechny jeho povinnosti vykonávat sám.“

Lev sklonil svoji velikou hlavu, protože cítil vinen.

Za nějaký čas tudy procházela ta samá karavana na cestě domů. Lev, který stál na břehu, uviděl svého oslíka a šťastně se ho rozběhl přivítat. Obchodník se tuze vyděsil, opustil karavanu a utekl. Lev však oslíka zadržel, chytil jeho otěže do zubů a odvedl ho zpět do monastýru ke starci.

Gerasim na lva pohlédl a s úsměvem pravil: „Neprávem jsem tě odsoudil. Jsi slušné zvíře a já ti tímto dávám jméno Jordán.“

Gerasim perokresbaGerasim leon

Lev Jordán žil v monastýru mnoho let. Když nejctihodnější Gerasim zestárl a zemřel, počal lev pro něj truchlit. Přestal jíst, lehl si na starcův hrob, zařval tak mocně, že se všechen vzduch zachvěl a zemřel.

Od těch dob je nejctihodnější Gerasim zobrazován na ikonách spolu se lvem.

Moudrý havran a věrní lvi

Antonin a Pavel

Svatý Antonín žil ve čtvrtém století. Lvi, kteří byli jeho věrnými přáteli, mu často pomáhali. Jednou v noci zjevil Hospodin Antonínovi, že na druhé straně egyptské pouště žije poustevník, kterého by měl Antonín navštívit. Devadesátiletý starec se bez otálení vydal na cestu.

Cestovat přes poušť je velmi obtížné: slunce bez přestávky pálí, není zde žádná voda, pouze vítr honí sem a tam spálený písek.

Před starcem se objevila hyena, která mu ukazoval cestu. Dovedla ho k jeskyni, jejíž vchod byl zakryt palmovými listy.

Antonín vstoupil do jeskyně a v jejím pološeru stěží rozeznal modlícího se muže. Byl jím nejctihodnější Pavel Thébský. Oba starci se objali. Tu se stala úžasná věc. Přilétl havran, který přistál u jejich nohou. V zobáku držel krajíc chleba.

„To Hospodin přichystal naši večeři,“ pravil svatý Pavel. „Každý den od něj dostávám půl krajíce, avšak dnes nám díky tvé návštěvě poslal krajíc celý.“

Poté, co pojedli, pověděl Pavel svému příteli, že již brzy zemře a proto ho Bůh poslal k němu, aby pohřbil jeho tělo. Antonín plakal. Vyšel ven z jeskyně a začal se modlit k Bohu, aby mu ještě jeho přítele nebral. Znenadání uviděl nádhernou vizi: výjimečně zářivé světlo, zpívající andělé, proroci, apoštolové a v jejich středu nejctihodnější Pavel.

Svatý Antonín se vrátil do jeskyně, kde našel odpočívající tělo nejctihodnějšího Pavla.

Svatý Antonín se modlil a plakal nad přítelovým tělem celou noc. Přišlo ráno a on věděl, že musí vykopat hrob. Nebyla zde nikde žádná lopata, jen skály a sluncem spálená zem.

Najednou se před ním objevili dva lvi. Tito lvi byli po mnoho let Pavlovými společníky. Sklonili své hlavy před odpočívajícím starcem a začali svými tlapami kopat hrob. Svatý Antonín vzdal díky Bohu za to, že mu seslal takové pomocníky.

Svatý Blaise žehná zvířatům

Blaise

Svatý Blaise byl ve starém Rusku uctíván jako patron domácích zvířat. Lidé se k němu modlili, když znenadání onemocněl kůň, nebo když se ztratilo tele.

Proč se mezi tolika svatými obraceli ruští rolníci se svými motlitbami právě na něj?

Zde naleznete vysvětlení, proč tomu tak bylo:

Ve čtvrtém století, během velkého pronásledování křesťanů Licínem, uprosili obyvatelé města Sebastia svého biskupa, svatého Blaise, aby město opustil a vyhnul se tak pronásledování a mučení.

Svatý Blaise vyslyšel prosby těch, kteří ho tak milovali a usídlil se na hoře Argeos, který byla ze všech stran obklopena lesy, ve kterých žila všemožná divoká zvířata.

Ta svatého muže často navštěvovala v jeho jeskyni. Trpělivě čekala, až dokončí modlitby. Starec pak vyšel z jeskyně, požehnal zvířatům a ta pak radostně kolem něho běhala, plazila se, skákala a lízala světci ruku.

Svatý Blaise léčil nemocná zvířata tím, že na ně skládal ruce.

Jednou přišli k hoře Argeos panovníkovi služebníci a uviděli množství různých zvířat hrajících si spolu. Lvi neútočili na jeleny, medvědi se nikoho ani nedotkli.

Svatý Blaise si daleko stojících lovců všiml. Požehnal zvířatům a tiše jim pravil: „Rychle utečte, jinak vás lovci zabijí!“ Když přijeli lovci blíže, zjistili, že zvířata beze stop zmizela a před nimi sedí jen nějaký stařík.

„Jste čaroděj!“ řekli lovci.  „Jak jste očaroval ta zvířata, aby vás poslouchala?“ „Nejsem čaroděj, jsem od dětství křesťanem. Nepřátelé víry mne vyhnali z města. Je pro mne lepší žít s divokými zvířaty, nežli se zlými lidmi, s nepřáteli Krista.

Svatý Blaise byl ve vyhnanství mnoho let. Tento čas strávil v modlitbách za lidi, dokonce i za ty, kteří mu ublížili. Po celou dobu za ním přicházela divoká zvířata, neboť je přitahoval svojí dobrotou, laskavostí a láskou.

Divoká zvířata se sklánějí před svatým mučedníkem Neofytem

Tento příběh se udál ve čtvrtém století. Když byl svatý Neofyt povolán, aby zasvětil svůj život Hospodinu, byl stále velmi mlád. Rozloučil se s rodiči a vydal se do hor, jež obklopovaly město Niceu. Tam objevil jeskyni, která se měla stát jeho domovem.

V jeskyni žil lev, který mladého muže „přivítal“ hrozivým řevem. Neofyt k němu laskavě a konejšivě promluvil:

„Hospodin mne sem poslal, abych žil v této jeskyni. Prosím tě, aby sis našel jiné doupě.“ Lev odešel pryč. Svatý muž si z jeskyně udělal svůj domov a andělé mu obstarávali jídlo.

Avšak pohané, nepřátelé víry v Krista zjistili, kde svatý Neofyt přebývá. Chytili ho a rozhodli se hodit ho divokým šelmám, aby byl sežrán.

Mučedník byl přivezen do cirku. Měli byste vědět, že tehdejší cirk se v ničem nepodobal dnešnímu cirkusu. Nebylo to místo, kde byste mohli obdivovat šikovné gymnasty, nebyli zde klauni, kterým byste se mohli smát. Cirkusová aréna antického světa bylo místo, kde pohané „potěšeně“ sledovali veřejné popravy a kruté souboje gladiátorů. Užívali si pohled na utrpení a smrt.

Svatého muže přivázali ke sloupu uprostřed arény a vpustili do ní divoké medvědy. Šelmy se na něj vyřítily s příšerným řevem. Nějaká neznámá síla je však zadržela. Medvědi sklonili své hlavy před mučedníkovými chodidly a tiše odešli pryč. Poté mučitelé vypustili z klece lva.

„Tak tahle divoká bestie ho jistě roztrhá na kusy,“ očekávali pohané.

Lev vyrazil proti svatému muži s velikým řevem. Najednou se však zastavil, uklidnil se a začal lízat mučedníkova chodidla. Byl to ten samý lev, který přenechal světci svoji jeskyni.

„Zdravím tě příteli,“ pravil svatý Neofyt. „Ty jsi mne poznal! Jdi zpět do naší jeskyně a žij v ní, protože já se do ní již nikdy nevrátím.“ Lev však odmítl svatého muže opustit a sedl si zarmouceně k mučedníkovým nohám.

„Běž příteli a nečiň těmto lidem žádné zlo,“ pravil svatý a laskavě se podíval na své mučitele.

Lev začal přecházet okolo arény, poslechl však svatého mučedníka a nikomu neublížil. Potom prorazil bránu cirku a utekl pryč do pouště.

Rozzuření mučitelé se vrhli na sv. Neofyta a probodali ho svými kopími. Nerozuměli, jak se divoká šelma stala náhle mírnou, ani nepoznali moc, která proměnila její surovou povahu.

Poslušné vlaštovky

Hagiografie či staré texty, které nám vyprávějí o životech svatých, obsahují mnoho příkladů, jak slovu vyřčenému s vírou rozumějí i divoká zvířata a ptáci.

Stalo se, že Milétský biskup, svatý Acacius, který žil v pátém století, sloužil bohoslužbu v chrámu Božím. Pod chrámovým stropem si stavěly hnízda vlaštovky. Hlasitě švitořily a létaly světci nad hlavou, čímž rušily věřící, kteří se shromáždili na bohoslužbu. Svatý Acacius k ptákům promluvil:

„Drahé vlaštovky! Ve jménu našeho Stvořitele vás prosím, nerušte moji bohoslužbu.“

A k velkému udivení všech přítomných se ptáci okamžitě ztišili. Poslušné vlaštovky vylétly ven z chrámu a do svých hnízd se vrátily, až když svatý Acacius dokončil bohoslužbu.

Svatý Mamas pohostí vojáky mlékem divokých koz

Mamas

Tento příběh se stal ve třetím století. V horách poblíž Caesaree Kapadocké žil světec jménem Mamas.

Nocí i dnem se modlil za všechny lidi. Modlil se, aby všichni pohané uvěřili v Krista. Svatý muž se živil mlékem divokých koz, ze kterého dělal též sýr. Občas scházel z hor a rozdával sýr potřebným.

Vládce města křesťany nenáviděl a krutě je pronásledoval. Poslal své vojáky, aby našli svatého Mamase a přivedli ho zpět do města. Vojáci brzy objevili horskou chatrč svatého muže.

„Pojďte dovnitř mé děti a nabídněte si,“ pravil starec a laskavě je pozval dovnitř, kde jim nabídl sýr a mléko.

Z ničeho nic se tu začali objevovat a vcházet do chatrče divoká zvířata. Nejdříve přišel jelen, potom kozy následovány hyenami a lvi. Vojáci byli velmi ustrašení.

„Nestrachujte se, to jsou moji přátelé,“ uklidňoval Mamas vojáky.

Vojáci byli ohromeni takovým přátelstvím, a zneklidněli, když si uvědomili, že by měli přivést starce před krutého vládce, který ho chtěl popravit. Kdyby však své rozkazy neuposlechli, vládce by jistě popravil je. Starec promluvil, jako by slyšel jejich myšlenky:

„Děti moje! Nechci, abyste kvůli mně trpěli. Vezměte mne k vládci.“

A tak vzali vojáci svatého muže do města. Po celou dobu ho následoval jeho nejlepší přítel – lev.

Vládce Caesaree se snažil svatého muže přimět, aby se vzdal Krista a poklonil se falešným bohům. Světec však odmítl zradit Hospodina a raději přijal mučednickou smrt.

Neobvyklé plavidlo

Ve čtvrtém století žil v egyptské poušti svatý muž jménem Eliáš. Žil v jeskyni, kde modlitbou a postem umrtvoval tělo a posiloval ducha.

Sám Hospodin mu sesílal zázračným způsobem jídlo – světec ho nacházel před svou jeskyní. Vzal si vždy jen malou část a zbytek odnesl do nedalekého monastýru.

Jednou se na cestě do monastýru cítil svatý muž velmi unavený z tíže nákladu, který nesl. V tom uslyšel divoké osly. Vzýváním Božího jména nařídil jednomu ze zvířat, aby se k němu přiblížilo. Osel přišel ke svatému muži a nabídl mu svůj hřbet. A tak cestovali společně, až přišli ke břehu veliké řeky. Jelikož nenašel na obvyklém místě kotvit loďku, přemýšlel Eliáš, jak se dostane na druhý břeh řeky.

Znenadání se z vod vynořil obrovský krokodýl. Krvežíznivý krokodýl již zabil mnoho lidí. Když však uslyšel vzývat mírným hlasem jméno Ježíše Krista, zdálo se, že zapomněl na svou zkaženou povahu. Krokodýl připlul ke svatému muži a nabídl mu svůj hřbet. Nejctihodnější Eliáš sedl na krokodýla a ten ho převezl na druhou stranu řeky.

Mniši byli udiveni tímto zázrakem

„Jak ses sem dostal? V řece žije hrozný krokodýl!“

„Hospodin Bůh mi poslal plavidlo, které mne přepravilo přes řeku,“ odpověděl starec s úsměvem.

Otec Binus a hroch

Jednou se přihodilo, že obrovité zvíře – hroch, poslechl svatého Bina.

Poblíž řeky, kde žil otec Binus, měli vesničané svá políčka. I stalo se, že někdo nebo něco začalo z ničeho nic ničit plodiny, které na polích rostly. Zarmoucení vesničané přišli požádat svatého otce o pomoc.

Otec Binus se postavil na říční břeh a hlasitým hlasem pronesl:

„Ve jménu Ježíše Krista ti nařizuji, abys přestal s ničením polí!“

Nato se z vody vynořil obrovský hroch. Podíval se na svatého muže, pokýval hlavou, jako by potvrzoval úmluvu, ponořil se do vody a odplaval dále po proudu řeky. Nikdo ho již v tomto kraji neviděl.

Zázračná přátelství

 Křesťané z Egypta a Palestiny se vzdalovali starostem všedních dnů odchodem do pouště. Svatí muži z Rusi stavěli své příbytky v neprostupných lesích. Nepřicházeli za nimi lvi a krokodýlové, ale vlci a medvědi.

SergejRad
Ve čtrnáctém století žil svatý poustevník – nejctihodnější Sergej Radoněžský.

Po dlouhý čas byla jeho osamělým příbytkem malá chýše v lesích. Les byl plný divokých zvířat a ptáků. Ti všichni přicházeli často za svatým mužem. Někdy se jeho zahrádkou procházel vlk, jindy ho navštěvovala divoká prasata.

Jednou se stalo, že svatý Sergej před svojí chýší potkal velikého medvěda. Medvěd byl hladový. Sergej medvěda litoval a rozhodl se, že mu dá krajíc chleba – svůj oběd. Od té doby měl medvěd nejctihodnějšího Sergeje velmi rád. Přicházel každé ráno ke starcově chatě, kde mu starec pravidelně nechával na pařezu chléb. Dokonce i když ho měl velmi málo, tak se s medvědem dělil. Jindy medvěd trpělivě čekal na svůj příděl, dokud svatý Sergej neskončil s modlitbami.

Serafim Sarovsky

V lesích žil po dlouhý čas i další ruský svatý, Serafím Sárovský. Svoji mýtinu s chýší nazýval „malou pouští,“ vzpomínaje tak na askety, kteří strávili své životy na poušti.

Divotvůrce Serafím dával svoji lásku všemu živému, ať šlo o člověka nebo o zvíře. „Ó, moje radosti,“ tak zdravil všechny, kteří ho přišli navštívit.

Často se stávalo, že do jeho „malé pouště“ zavítal medvěd. Dostal od svatého muže jídlo, poté mu medvěd nabídl k podrbání svoji hlavu, na to si lehl k Serafímovým nohám, jak to dělají psi.

„Zde posílá Hospodin tohoto medvěda, aby mne utěšil – říkával svatý Serafim, zatímco drbal jeho chlupatý kožich.

Duchovní čtení, Naše víra, Nové příspěvky, Ostatní, Svatí, Výuka náboženství

Obrázek Zázračná přátelství mezi svatými a divokými zvířaty